„Mami, vem si na mě půjčku” – příběh o tom, jak mi víra pomohla udělat nejtěžší rozhodnutí v životě

„Mami, prosím tě, vem si na mě půjčku. Potřebuju to. Jinak jsem v háji.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když krájím cibuli na guláš. Venku je sychravo, listopadová mlha se lepí na okna našeho paneláku v Brně-Bystrci. Všechno je šedé a studené – přesně jako moje nálada.

Petr, můj jediný syn, sedí u stolu, oči sklopené do mobilu. Je mu dvacet čtyři. Vždycky byl chytrý kluk, trochu uzavřený, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě jednou požádá o něco takového. „Mami, fakt to potřebuju. Jenom sto tisíc. Já to pak splatím, slibuju.“

„Petře, já… já nevím. To není jen tak. Víš, co to znamená? Když nebudu moct splácet, vezmou nám byt.“ Snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi láme.

„Ale já to zvládnu! Mám plán. Jenom teď potřebuju pomoct.“

Vím, že lže. Vidím to v jeho očích. Už několikrát jsem mu půjčila peníze – nejdřív na školu, pak na auto, pak na „nutné opravy“. Nikdy nic nesplatil. Vždycky měl nějakou výmluvu.

Sedím večer sama v ložnici a modlím se. „Bože, dej mi sílu. Dej mi moudrost.“ Vzpomínám na svého manžela Karla – zemřel před třemi lety na infarkt. Od té doby jsme s Petrem sami. Snažila jsem se být silná kvůli němu i kvůli sobě. Ale teď mám pocit, že se všechno hroutí.

Druhý den ráno zvoní telefon. Je to moje sestra Jana. „Tak co ten Petr? Už ti zase něco vykládal?“ ptá se bez obalu.

„Chtěl po mně půjčku… sto tisíc,“ šeptám.

„Proboha! To snad nemyslí vážně! Víš přece, že má dluhy. A ty jeho kamarádi…“

Vím to. Vím o jeho dluzích i o tom, že poslední dobou chodí domů pozdě a někdy ani nepřijde vůbec. Vím i o těch podivných typech, co ho občas čekají před domem.

Večer sedíme s Petrem u stolu. „Petře, řekni mi pravdu. Na co ty peníze potřebuješ?“

Mlčí dlouho. Pak zvedne oči: „Mami… já… mám průšvih. Dlužím peníze jednomu chlapovi. Když mu nezaplatím, bude zle.“

Cítím, jak mi tuhne žaludek. „Co jsi udělal?“

„Prostě jsem si půjčil… trochu víc peněz. Potřeboval jsem zaplatit nájem a… no… něco jsem prohrál.“

„Prohrál? Kde?“

„V kasinu,“ přizná tiše.

Najednou je všechno jasné. Všechny ty výmluvy, pozdní příchody, nervozita… Petr má problém s hazardem.

Rozpláču se přímo před ním. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi mi lhal?“

„Nechtěl jsem tě zklamat…“

Sedíme mlčky dlouhé minuty. Pak vstanu a jdu do koupelny. Dívám se do zrcadla a vidím unavenou ženu s kruhy pod očima a šedivými vlasy ve vlasech. „Bože, co mám dělat?“ šeptám sama sobě.

Další dny jsou jako zlý sen. Petr je nervózní, vyhýbá se mi. Já nemůžu spát. Přemýšlím o tom pořád dokola – mám mu pomoct? Nebo ho nechat padnout na dno?

Jdu za farářem do kostela na Lesné. „Pane faráři, můžu s vámi mluvit?“ ptám se po mši.

Sedíme v malé kanceláři s křížem na zdi.

„Můj syn má dluhy… hazard… chce po mně půjčku,“ vysvětluji mu mezi slzami.

Farář mě poslouchá a pak tiše řekne: „Někdy je největší láska neudělat to, co po nás dítě žádá.“

Ta slova mi zní v hlavě celý večer.

Petr přijde domů pozdě v noci. Je opilý a rozčilený.

„Tak co? Pomůžeš mi nebo ne?“ křičí.

„Ne,“ řeknu tiše.

„Cože? Ty mě necháš v tom?“

„Nemůžu ti pořád zachraňovat krk, Petře. Musíš si to vyřešit sám.“

Rozzuří se: „Jsi hrozná matka! Kdyby byl táta naživu…“

To už nevydržím a rozpláču se znovu.

Další dny jsou peklo. Petr je na mě zlý, vyhýbá se mi nebo naopak vyhledává hádky. Já chodím do práce jako tělo bez duše – dělám účetní v malé firmě na Žabovřeskách – a večer se modlím za sílu.

Jednou večer najdu Petrův dopis na stole: „Odpusť mi, mami. Musím to zvládnout sám.“

Celou noc nespím a ráno zjistím, že Petr opravdu odešel z domu.

Týdny plynou pomalu jako med v lednici. Každý den čekám telefonát – od policie nebo z nemocnice. Místo toho jednou zazvoní zvonek a za dveřmi stojí Petr – hubenější, unavenější, ale střízlivý.

„Mami… byl jsem na léčení,“ řekne tiše.

Objímám ho a oba brečíme.

Dnes už je to rok od té doby. Petr má práci v dílně u známého a bydlí v podnájmu s kamarádem z léčebny. Není to jednoduché – někdy má slabé chvilky a já mám pořád strach.

Ale vím jedno: kdybych tehdy podlehla a vzala si na něj půjčku, možná bych ho ztratila navždy.

Někdy sedím večer u okna a dívám se do tmy nad Brnem a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když svému dítěti odmítnete pomoc? Co byste udělali vy?