Matčina pochybnost: Když rodina mého muže zpochybňuje otcovství našeho dítěte

„To dítě není naše!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem upustila hrnek s čajem na dlažbu. Střepy se rozletěly po celé podlaze a já zůstala stát v předsíni, neschopná pohybu. Hlas patřil mé tchyni, paní Věře, která právě dorazila na nedělní oběd. Její slova se mi zabodla do srdce jako nůž.

Pavel, můj manžel, stál u stolu s rukama v kapsách a mlčel. Věra pokračovala: „Podívej se na něj, Pavle! Má úplně jiné oči než ty. A ta brada… To není naše krev.“ Slyšela jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Malý Matěj si v obýváku hrál s autíčky a nic netušil.

„Mami, prosím tě…“ začal Pavel tiše, ale Věra ho přerušila: „Nechci ti nic podsouvat, ale měla bys být opatrná, Pavle. Dneska je všechno možné.“

Zhluboka jsem se nadechla a vešla do kuchyně. „Co to říkáte?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Věra se na mě podívala s ledovým klidem: „Jen chci vědět pravdu. Vždyť je to i pro tebe lepší.“

Celý den jsem pak prožila jako ve snu. Pavel byl zamlklý, vyhýbal se mi pohledem. Večer jsem ho našla sedět v ložnici, díval se do zdi. „Ty mi nevěříš?“ zeptala jsem se tiše. Neodpověděl hned. „Já nevím… Je to všechno tak zvláštní. Máma má pravdu, Matěj je ti podobný, ale mně skoro vůbec.“

V tu chvíli jsem pocítila něco mezi vztekem a zoufalstvím. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci v porodnici, na bolest i radost, když jsem Matěje poprvé držela v náručí. A teď tohle?

Další dny byly peklo. Tchyně volala Pavlovi každý večer a ptala se ho, jestli už něco zjistil. Začala rozesílat fotky Matěje příbuzným a ptala se jich na názor. Někdo řekl, že má nos po Pavlovi, jiný že je celý já. Ale semínko pochybnosti už bylo zaseto.

Jednoho dne přišla Věra nečekaně k nám domů. „Jano, měla bys být rozumná,“ začala hned mezi dveřmi. „Uděláme test otcovství a bude klid.“

„A co když ne?“ zeptala jsem se jí přímo do očí.

„Pak budeš muset odejít,“ řekla bez mrknutí oka.

To už jsem nevydržela a rozplakala se přímo před ní. „Jak můžete být tak krutá? Vždyť jde o vašeho vnuka!“

Věra jen pokrčila rameny: „Chci jen jistotu.“

Pavel byl stále víc uzavřený do sebe. Přestal se mnou mluvit o čemkoli jiném než o Matějovi. Večer co večer jsme seděli mlčky u televize, zatímco Matěj si hrál na koberci.

Jednou v noci jsem slyšela Pavla plakat v koupelně. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla. Ráno mi řekl: „Já tě miluju, Jano. Ale mám v hlavě zmatek.“

Začala jsem pochybovat i já sama o sobě. Co když opravdu něco přehlížím? Co když je chyba ve mně? Začala jsem si prohlížet staré fotky z porodnice, hledat podobnosti mezi Pavlem a Matějem. Nic mi nepomohlo.

Jednoho dne přišel Pavel domů s obálkou v ruce. „Uděláme ten test,“ řekl tiše. „Jinak to neskončí.“

Souhlasila jsem, protože už jsem neměla sílu bojovat dál.

Čekání na výsledky bylo nekonečné. Každý den jsem sledovala Pavla, jak chodí po bytě jako tělo bez duše. Tchyně volala častěji než kdy dřív.

Když přišly výsledky, Pavel je otevřel u stolu v kuchyni. Mlčky četl řádky a pak mi podal papír. „Je to můj syn,“ řekl nakonec a rozplakal se.

Myslela jsem si, že tím všechno skončí, ale mýlila jsem se. Tchyně nikdy nepřiznala chybu. Naopak – začala tvrdit, že testy nejsou stoprocentní a že dneska už člověk nemůže věřit ničemu.

Naše manželství už nikdy nebylo jako dřív. Pavel se snažil vše napravit, ale mezi námi zůstalo něco zlomeného. Matěj vyrostl a často se ptal, proč babička nechce chodit na jeho narozeniny.

Někdy v noci ležím vedle Pavla a přemýšlím: Proč je důvěra tak křehká? A proč ji dokáže zničit jedno jediné slovo?

Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?