Polovina domova, polovina srdce: Když vám vlastní dcera prodá střechu nad hlavou

„Mami, já už to dál takhle nemůžu. Potřebuju peníze na nový začátek. Prodám svou polovinu bytu.“

Ta slova mi v hlavě znějí pořád dokola, jako ozvěna v prázdném pokoji. Lucie stojí ve dveřích obýváku, ruce sevřené v pěst, oči zarudlé od pláče nebo vzteku – už ani nevím. Já sedím na pohovce, kolena přitisknutá k bradě, a mám pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„A co já?“ vydechnu tiše, skoro šeptem. „Kde budu žít?“

Lucie se na mě ani nepodívá. „Mami, vždyť jsi mi to sama dala. Říkala jsi, že je to spravedlivé. Každý půlku. Já tu už nechci být. Chci žít svůj život.“

Spravedlnost. To slovo mě teď pálí jako žhavý uhlík. Chtěla jsem být férová. Po smrti manžela jsem byt přepsala napůl na Lucii a na jejího bratra Tomáše. Myslela jsem, že tím dětem ulehčím život, že budou mít jistotu. Jenže Tomáš žije s rodinou v Brně a o byt nemá zájem. Lucie zůstala se mnou v Praze, ale poslední roky mezi námi rostlo napětí.

Všechno začalo tím jejím rozvodem. Najednou byla nervózní, podrážděná, všechno jí vadilo – i to, jak věším prádlo nebo jak vařím polévku. Snažila jsem se jí pomoct, ale ona se uzavřela do sebe. A teď… teď mi oznamuje, že prodává svou polovinu bytu.

„Lucie, prosím tě…“ začnu zoufale.

„Mami, už jsem to zařídila. Přijde sem realitní makléř. Musíš být doma.“

Zůstanu sedět jako přikovaná. V hlavě mi běží tisíc myšlenek – co když nový majitel bude chtít byt celý? Co když mě vyhodí? Kam půjdu? Mám důchod sotva na nájem malého bytu někde na okraji Prahy. Celý život jsem dřela, abych dětem něco zanechala – a teď mám skončit na ulici?

Večer volám Tomášovi. „Tome, tvoje sestra prodává svou půlku bytu. Co mám dělat?“

Chvíli je ticho. Pak Tomáš povzdechne: „Mami, já ti říkal, že to nemáš dělit za života. Teď už s tím nic neudělám. Já tu půlku nechci kupovat, nemám na to.“

Cítím se sama jako nikdy předtím. V noci nemůžu spát, chodím po bytě a hladím staré fotografie – Lucie jako malá s copánky, Tomáš s rozbitým kolenem, já a jejich táta na dovolené v Krkonoších… Tolik vzpomínek v těchto zdech.

Za pár dní přijde realitní makléř s mladým párem. Procházejí byt, všechno si fotí a šeptají si mezi sebou.

„A vy tu bydlíte?“ ptá se mě mladá žena.

Přikývnu. „Ano… už třicet let.“

„A plánujete tu zůstat?“

Nevím, co odpovědět. „To záleží na vás,“ řeknu nakonec tiše.

Když odejdou, Lucie mi oznámí: „Mají zájem. Chtějí to rychle vyřešit.“

Zoufale hledám řešení. Ptám se sousedky paní Novotné, jestli neví o nějakém levném podnájmu. Ta jen kroutí hlavou: „To je dneska těžký, Jano… Byty jsou drahý a důchod malý.“

Začínám chápat, jak snadno může člověk skončit bez domova – i když celý život pracoval a šetřil pro děti.

S Lucií už skoro nemluvím. Každý den je mezi námi ticho husté jako mlha nad Vltavou. Jednou večer ji slyším plakat v pokoji. Chci za ní jít, obejmout ji jako kdysi… ale něco mě zastaví.

Jednoho rána mi přijde dopis od právníka nových majitelů: „Žádáme vás o vyklizení bytu do dvou měsíců.“

Sedím u kuchyňského stolu a třesu se po celém těle. Volám Lucii – nezvedá to. Volám Tomášovi – je v práci a nemůže mluvit.

Nakonec jdu na úřad městské části žádat o sociální byt. Úřednice mi řekne: „Čekací lhůta je minimálně rok.“

Vracím se domů a poprvé v životě si připadám opravdu stará a zbytečná.

Za pár dní přijde Lucie domů dřív než obvykle. Sedne si naproti mně ke stolu a dlouho mlčí.

„Mami… promiň mi to,“ zašeptá nakonec.

Podívám se na ni – oči má opuchlé od pláče.

„Já už nevěděla kudy kam,“ pokračuje Lucie. „Po rozvodu mám dluhy… Potřebuju začít znova… Ale nechci tě vyhodit na ulici.“

Chvíli mlčíme obě dvě.

„Co kdybychom byt prodaly celý a koupily ti malý byt někde poblíž? Něco ti zůstane a já budu mít taky klid.“

Nevím, co říct. Celý život jsem věřila, že rodina drží pohromadě… Ale teď vidím, jak snadno se všechno může rozpadnout kvůli penězům a nevyřčeným křivdám.

Dívám se na Lucii a přemýšlím: Je možné odpustit vlastnímu dítěti takovou zradu? Nebo jsem selhala já jako matka?

Možná jste někdo zažil něco podobného… Co byste udělali na mém místě? Dá se ještě zachránit vztah mezi matkou a dcerou po takové ráně?