Veronika a cena důvěry: Když manželství zničí dluhy a lež

„Tohle už není život, Veroniko! Ty pořád jenom něco chceš!“ zařval Petr a práskl dveřmi ložnice. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, v hrnku studený čaj. Klára, naše osmiletá dcera, seděla u stolu a kreslila si, ale její oči mě pozorovaly. Snažila jsem se usmát, ale slzy mě zradily.

Ještě před rokem bych přísahala, že jsme šťastná rodina. Petr pracoval jako stavební technik, já učila na základce češtinu. Žili jsme v paneláku na Jižním Městě, spláceli hypotéku, plánovali dovolenou v Krkonoších. Jenže pak přišly první upomínky. Nejprve za telefon, pak za elektřinu. Petr tvrdil, že je to omyl, že všechno zaplatil. Věřila jsem mu. Proč bych neměla?

Jednoho večera jsem našla v jeho bundě složenku na deset tisíc korun. Byla už měsíc po splatnosti. „To je starý, už to mám vyřešený,“ mávl rukou. Ale dluhy rostly. Začal chodit domů později, byl podrážděný, vymlouval se na práci. Když jsem se ptala, proč nemáme peníze na Klářinu školu v přírodě, vybuchl: „Ty mi vůbec nevěříš! Vždyť dělám co můžu!“

Jednou večer jsem ho sledovala. Místo na stavbu šel do baru na Vinohradech. Seděl tam s nějakou ženou – blondýna, vysoké podpatky, smála se jeho vtipům. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem ho konfrontovala, zapíral. „To je kolegyně! Má problémy doma.“ Ale já věděla své.

Začaly hádky. Klára se schovávala v pokoji a kreslila obrázky rozbitých domů. Petr začal mizet i na víkendy. Pak přišel dopis od exekutora – dluh přes sto tisíc korun. Všechno bylo napsané na mě. „To je jen formalita,“ tvrdil Petr. „Všechno splatím.“ Ale já už nevěřila.

Začala jsem pátrat sama. Zjistila jsem, že Petr si půjčoval peníze na hazard a alkohol. Zastavil auto, které jsme společně koupili po svatbě. Když jsem mu to řekla do očí, poprvé mě uhodil. Jen jednou – ale stačilo to.

Odešla jsem s Klárou k rodičům do Berouna. Máma plakala, táta mlčel a jen mi položil ruku na rameno. „Musíš být silná kvůli Kláře,“ řekl tiše.

Začal soud o rozvod a o dceru. Petr najednou chtěl Kláru do střídavé péče – prý aby mi „ukázal“. Jeho advokátka mě před soudem cupovala: „Paní Veronika je nestabilní, nezvládá finance.“ Připadala jsem si jako zločinec.

Jednou večer mi Klára řekla: „Mami, proč táta pořád lže?“ Neměla jsem odpověď.

Soud trval půl roku. Každý den jsem se bála otevřít schránku – další dopis od exekutora, další výhrůžka od Petra. Přesto jsem chodila do práce, učila děti o Boženě Němcové a doma četla Kláře pohádky.

Jednoho dne mi přišla výplata – byla skoro celá zabavená kvůli dluhům napsaným na mé jméno. Seděla jsem v kuchyni u rodičů a brečela do hrnku s čajem. Máma mě objala: „Musíš bojovat.“

Petr mezitím žil s tou blondýnou – zjistila jsem, že se jmenuje Lucie a pracuje jako servírka. Kláru si bral jednou za čtrnáct dní a vracel ji s novými hračkami a sladkostmi. „Táta říká, že jsi zlá,“ šeptla mi jednou Klára před spaním.

Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. Kamarádky se mi vyhýbaly – některé říkaly, že jsem si za to mohla sama, jiné nevěděly co říct.

Po roce soud rozhodl – Klára zůstane u mě, Petr musí platit alimenty a splácet část dluhů. Jenže peníze nikdy nepřišly.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem si dovolila být slabá před cizím člověkem. Vyprávěla jsem o strachu z budoucnosti, o zradě i o tom, jak těžké je odpustit sama sobě.

Jednou večer jsme s Klárou seděly u stolu a ona mi podala obrázek – byla na něm naše rodina: já, ona a pes Maxík, kterého jsme si pořídily z útulku. „Mami, my jsme teď zase šťastné?“ zeptala se.

Nevím, jestli jsme šťastné – ale jsme spolu a přežily jsme to nejhorší.

Někdy večer přemýšlím: Stojí vůbec důvěra za to riziko? Jak poznat, kdy už je láska jen iluze? Co byste udělali vy na mém místě?