Všechno jsem dala synovi, a on mě zapomněl: Příběh jedné české matky

„Tomáši, prosím tě, aspoň mi zavolej, když už nemůžeš přijet,“ šeptám do telefonu, zatímco mi ruce vibrují nervozitou. Vím, že je zaneprázdněný, že má v Praze novou práci, přátele, život… Ale já? Já tu zůstala sama v našem malém bytě na sídlišti v Ostravě. Dívám se na staré fotografie na poličce – Tomáš v maturitním obleku, Tomáš s vysvědčením, Tomáš na hřišti. Všude úsměvy, které jsem mu pomáhala vykouzlit. A teď? Ticho. Jen občasné zprávy, které končí slovy: „Promiň, mami, mám toho moc.“

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle. Když mi bylo dvacet tři a Tomáš se narodil, jeho otec Petr nás opustil. Prý na to nebyl připravený. Zůstala jsem sama s dítětem a s pocitem viny, že jsem si vybrala špatného muže. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Pracovala jsem ve fabrice na tři směny, abych Tomášovi mohla koupit nové boty do školy a zaplatit školní výlet do Prahy. Pamatuju si, jak jsem večer padala do postele s bolavými zády a modlila se, aby měl jednou lepší život než já.

„Mami, proč musíš pořád pracovat?“ ptal se mě jednou Tomáš, když mi bylo asi čtyřicet. „Abych ti mohla dát všechno, co potřebuješ,“ odpověděla jsem a pohladila ho po vlasech. V jeho očích byla tehdy vděčnost i smutek. Myslela jsem si, že to pochopí…

Ale roky plynuly. Tomáš vystudoval gymnázium s vyznamenáním a dostal se na vysokou školu do Prahy. Byla jsem na něj pyšná – pyšnější než kdy dřív. Každý měsíc jsem mu posílala peníze na kolej a jídlo, i když mi zbylo sotva na rohlíky a máslo. „Neboj se o mě, mami,“ psal mi v SMSkách. „Jsem v pohodě.“

Po promoci už domů skoro nejezdil. Práce v bance, nový byt, přítelkyně Jana – všechno bylo důležitější než stará matka v Ostravě. Když jsem mu jednou volala a slyšela v pozadí smích cizích lidí, poprvé mě bodlo u srdce: „Mami, teď fakt nemůžu mluvit.“

Začala jsem být nemocná. Nejprve jen únava, pak bolesti kloubů a nakonec diagnóza: revmatoidní artritida. Lékařka mi řekla: „Musíte si odpočinout a nesmíte být sama.“ Ale kdo by tu byl? Sousedka paní Novotná mi občas donesla polévku nebo nakoupila. Tomáš? Ten mi poslal peníze na léky a napsal: „Drž se.“

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na prázdné parkoviště pod domem. Najednou zazvonil telefon.

„Mami?“ ozval se Tomášův hlas.

„Ano?“ odpověděla jsem tiše.

„Jana je těhotná… Budeš babička.“

Na chvíli jsem nevěděla, co říct. Slzy mi stékaly po tváři – radost i bolest zároveň.

„To je krásné…“ zašeptala jsem.

„Mami… promiň… Vím, že jsem nebyl dobrý syn. Ale potřebuju tě. Jana je v nemocnici a já nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vstala jsem z křesla a poprvé po letech cítila sílu.

„Přijedu,“ řekla jsem rozhodně.

Cesta do Prahy byla dlouhá a bolestivá – nejen kvůli nemocným kloubům, ale i kvůli vzpomínkám. Když jsem dorazila do nemocnice, Tomáš tam stál jako malý kluk – vystrašený a ztracený.

„Mami…“ objal mě pevně.

Seděla jsem u Janina lůžka a držela ji za ruku. Byla bledá a unavená, ale usmála se na mě: „Děkuju, že jste přijela.“

V tu chvíli jsem pochopila – rodina není o tom, kolik času spolu trávíme nebo kolik peněz si posíláme. Je to o tom být tam, když je to nejvíc potřeba.

Po narození malé Elišky se všechno změnilo. Tomáš začal jezdit domů častěji, volal mi každý týden a ptal se na můj zdravotní stav. Najednou jsme byli zase rodina – ne dokonalá, ale opravdová.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu v mém malém bytě v Ostravě a Eliška si hrála s plyšovým medvědem.

„Mami,“ řekl Tomáš tiše, „promiň mi všechno.“

Pohladila jsem ho po ruce: „Každý děláme chyby. Důležité je umět odpustit.“

Někdy si říkám – musela jsem projít tolika bolestmi a samotou jen proto, abych pochopila skutečnou hodnotu rodiny? Nebo je to prostě osud? Co si o tom myslíte vy?