Vždycky, když se můj zeť vrátí domů, musím se schovávat: Bolest české babičky

„Marie, rychle! Petr už je na cestě domů!“ Jana mi šeptá do telefonu s naléhavostí v hlase, kterou jsem dřív neznala. V tu chvíli mi srdce sevře strach a ponížení. Už zase. Zvedám se z pohovky, kde jsem před chvílí četla pohádku malému Matýskovi, a tiše se plížím do ložnice. Tam zůstanu zavřená, dokud Petr neodejde nebo dokud mi Jana nedá znamení, že je bezpečno vyjít.

Nikdy jsem si nemyslela, že se něco takového stane právě mně. Vždycky jsem byla pro svou rodinu oporou – vařila jsem, hlídala děti, pomáhala s domácností. Když Jana oznámila, že čeká dítě, byla jsem šťastná jako nikdy předtím. Ale od chvíle, kdy si vzala Petra, všechno se změnilo. Petr mě nikdy neměl rád. Nikdy mi to neřekl přímo do očí, ale jeho chladné pohledy a tiché poznámky byly dost výmluvné.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes dveře: „Jano, nechci, aby tu tvoje máma byla pořád! Potřebujeme soukromí. Je to náš byt!“ Jana se snažila bránit: „Ale mami pomáhá! Bez ní bych to nezvládla.“ Petr jen zavrčel: „To je tvůj problém. Já chci klid.“

Od té doby jsem začala mizet pokaždé, když měl Petr přijít domů. Nejprve jsem si myslela, že je to jen dočasné. Že si na mě zvykne. Ale týdny plynuly a já byla stále víc neviditelná. Matýsek mě hledal po bytě: „Babičko, kde jsi?“ A já mu šeptala skrz dveře: „Tady jsem, broučku. Hraj si s maminkou.“

Jednoho dne jsem už nevydržela a řekla Janě: „Proč to děláš? Proč mě necháváš schovávat se jako nějakého zloděje?“ Jana měla slzy v očích: „Mami, já nevím, co mám dělat. Petr je pořád podrážděný. Když tu nejsi, je klidnější. Já už nemám sílu se hádat.“

Cítila jsem se zrazená. Vždyť jsem jí obětovala tolik let života! Když byla malá a její otec nás opustil, byla jsem tu jen já a ona. Dělala jsem všechno proto, aby měla lepší život než já. A teď? Teď jsem překážkou v jejím štěstí.

Začala jsem trávit víc času ve svém malém bytě na sídlišti v Modřanech. Bylo tam ticho a prázdno. Chyběl mi smích mého vnoučka i Janina blízkost. Každý den jsem čekala na telefonát: „Mami, můžeš přijít?“ Ale tyto hovory byly čím dál vzácnější.

Jednou večer mi Matýsek volal sám: „Babičko, proč už nejsi u nás? Já tě mám rád.“ Slzy mi tekly po tváři a snažila jsem se mu vysvětlit: „Víš, broučku, někdy musí babičky být doma. Ale já tě mám taky moc ráda.“

Začala jsem si všímat, že i Jana je čím dál unavenější a smutnější. Jednou přišla ke mně domů s kruhy pod očima a řekla: „Mami, já už nemůžu. Petr je pořád naštvaný. Doma je dusno.“ Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme plakaly spolu.

Petr mi nikdy neřekl proč mě nemá rád. Možná mu připomínám jeho vlastní matku, která ho opustila? Nebo mu vadí moje rady? Nikdy jsme si o tom nepromluvili otevřeně. Vždycky jen mlčení nebo napjaté ticho.

Jednoho dne přišel Matýsek ke mně domů s Janou a řekl: „Babičko, pojď k nám bydlet! Budeme spolu každý den.“ Jana se na mě smutně usmála: „To nejde, broučku.“

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli bych měla odejít úplně. Přestat být součástí jejich života. Ale pak si vzpomenu na Matýska – na jeho smích, na jeho malé ruce objímající mě kolem krku.

Jednoho večera mi Jana zavolala: „Mami, Petr dneska odešel k rodičům na víkend. Přijdeš?“ Běžela jsem k nim jako malá holka. Celý víkend jsme byli spolu – vařily jsme knedlíky, hrály pexeso a smály se.

Ale v neděli večer přišla realita zpět. Jana mě objala ve dveřích a zašeptala: „Děkuju ti za všechno.“ A já věděla, že zase budu muset zmizet.

Někdy v noci přemýšlím: Je tohle opravdu život pro babičku? Pro matku? Měla bych bojovat víc za své místo v rodině? Nebo mám ustoupit kvůli klidu své dcery?

Co byste dělali vy na mém místě? Má babička právo být součástí života svého vnoučete i přes nesouhlas zetě? Nebo bych měla odejít úplně?