Automatizace nad láskou: Příběh o ztracené lidskosti

„Proč mi to děláš, Martine?“ ozvalo se z kuchyně hlasem plným zoufalství. Stál jsem tam, obklopený nejmodernějšími spotřebiči, které jsem si mohl dovolit. Lednička, která sama objednávala potraviny, myčka, která se sama spouštěla, a dokonce i robotický vysavač, který se tiše pohyboval po podlaze. Všechno bylo perfektní, nebo jsem si to alespoň myslel.

„Co tím myslíš, Jano? Vždyť máme všechno, co potřebujeme,“ odpověděl jsem s pocitem uspokojení. „Nemusíme se starat o domácnost, všechno je automatizované.“

Jana se na mě podívala s očima plnými slz. „Ale Martine, tohle není život. Tyhle stroje nám možná ulehčují práci, ale nenahradí to, co jsme měli. Nenahradí lásku a blízkost.“

Zamyslel jsem se nad jejími slovy. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem se zastavil a přemýšlel o tom, co vlastně dělám. Vždycky jsem byl fascinován technologií a věřil jsem, že mi pomůže žít lepší život. Ale teď jsem si uvědomil, že jsem možná něco přehlédl.

Vzpomněl jsem si na naše začátky. Jak jsme spolu trávili večery při svíčkách, jak jsme se smáli a povídali si dlouho do noci. Jak jsme společně vařili a užívali si každý okamžik. Teď jsem se díval na kuchyň plnou strojů a cítil jsem prázdnotu.

„Martine,“ pokračovala Jana tiše, „já tě miluju, ale nemůžu žít v domě, kde je všechno řízeno stroji. Potřebuju cítit, že jsme spolu, že spolu něco tvoříme.“

Její slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Uvědomil jsem si, že jsem se nechal unést touhou po dokonalosti a zapomněl na to nejdůležitější – na nás.

„Jano,“ řekl jsem s nádechem lítosti v hlase, „máš pravdu. Nechal jsem se unést a zapomněl na to, co je opravdu důležité.“

Rozhodl jsem se jednat. Vypnul jsem všechny spotřebiče a začal přemýšlet o tom, jak vrátit do našeho života to, co jsme ztratili. Začali jsme znovu vařit společně večeře, trávit více času venku a povídat si o všem možném.

Postupně se mezi námi znovu rozhořela jiskra. Uvědomil jsem si, že žádný stroj nenahradí teplo lidského doteku a blízkost milované osoby.

Jednoho večera jsme seděli na terase a sledovali západ slunce. Jana se ke mně přitulila a já cítil, jak se mi vrací pocit štěstí a naplnění.

„Martine,“ řekla tiše, „děkuju ti za to, že jsi pochopil.“

Usmál jsem se a políbil ji na čelo. „Já děkuju tobě, Jano. Naučila jsi mě vidět svět jinýma očima.“

A tak jsme pokračovali v našem životě bez přehnané závislosti na technologiích. Uvědomil jsem si, že i když jsou stroje užitečné, nikdy nenahradí to nejcennější – lidské vztahy.

Někdy se ptám sám sebe: Jak daleko bychom měli zajít v honbě za efektivitou a pohodlím? A co všechno jsme ochotni obětovat pro iluzi dokonalosti?