Babiččina pomsta prodavačce: Když hrdost zabolí víc než urážka

„To snad nemyslíte vážně, paní! Tohle je už třetí den, co si pletete mouku s cukrem. Neumíte číst etikety?“ ozvalo se za pultem hlasitěji, než by bylo nutné. V tu chvíli jsem cítila, jak mi hoří tváře. Všichni v malém krámku na rohu ulice Na Hrázi se otočili a já měla chuť se propadnout do země. Jmenuji se Laura Novotná, je mi sedmdesát tři let a nikdy jsem si nemyslela, že mě někdo dokáže takhle ponížit.

Stála jsem tam s pytlíkem cukru v jedné ruce a s moukou v druhé, neschopná slova. Prodavačka, mladá holka jménem Petra, se na mě dívala s úšklebkem. „Příště si vezměte brýle, paní Novotná,“ dodala ještě a já slyšela, jak se někdo v řadě za mnou uchechtl. Odešla jsem bez jediného slova, ale v hlavě mi to vřelo.

Doma jsem bouchla taškou o stůl a usedla na židli. „Co se stalo, babi?“ zeptala se mě vnučka Anička, která u mě byla na prázdninách. „Nic,“ zamumlala jsem, ale v očích mě pálily slzy. Jak si může dovolit takhle se mnou mluvit? Já, která celý život pracovala jako učitelka a vychovala dvě děti sama? Kdo je ona, aby mě soudila?

Celý večer jsem přemýšlela nad tím ponížením. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsem byla přehlížená nebo zesměšněná jen proto, že už nejsem mladá. A pak mě napadlo: proč bych měla být vždycky ta hodná babička? Proč bych jí nemohla ukázat, že i stará paní umí být nepříjemná?

Druhý den jsem šla do obchodu znovu. Tentokrát jsem si vzala brýle a připravila si drobnou lest. Když přišla řada na mě, usmála jsem se na Petru a požádala ji o deset rohlíků. Když mi je podala, začala jsem je jeden po druhém vracet s tím, že jsou moc tvrdé nebo moc malé. „Tohle byste mohla dávat psům,“ poznamenala jsem nahlas a viděla, jak se jí začínají červenat tváře.

„Paní Novotná, prosím vás…“ začala Petra nervózně.

„Neříkala jste včera něco o brýlích? Možná byste si je měla vzít sama, když nevidíte rozdíl mezi čerstvým a starým pečivem,“ odsekla jsem a cítila zvláštní zadostiučinění. Ostatní zákazníci se tentokrát smáli jí.

Takhle to šlo několik dní. Každý den jsem přišla s nějakou výtkou – jednou byl jogurt prošlý (i když nebyl), podruhé jsem tvrdila, že mi špatně vrátila drobné. Petra byla čím dál nervóznější a já měla pocit, že jí vracím to ponížení zpátky.

Jenže doma mi nebylo dobře. Anička se mě jednou zeptala: „Babi, proč jsi na tu paní tak zlá? Vždycky jsi říkala, že máme být slušní.“ Nemohla jsem jí odpovědět. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, jestli opravdu dělám správně.

Jednoho dne jsem přišla do obchodu a viděla Petru sedět za pultem s hlavou v dlaních. Vedle ní stála vedoucí paní Šimková a říkala: „Petro, jestli to nezvládáš, tak si vezmi volno.“ Petra jen kývla a otřela si oči.

Najednou mi bylo líto všeho, co jsem udělala. Uvědomila jsem si, že moje pomsta možná nebyla spravedlivá – možná byla jen zoufalým pokusem získat zpátky kousek důstojnosti. Ale místo toho jsem způsobila bolest někomu jinému.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na starou fotku sebe s dětmi. Přemýšlela jsem nad tím, jak často jsme všichni unavení a podráždění – jak snadno můžeme někoho zranit slovem nebo pohledem. Druhý den jsem šla do obchodu s krabicí domácích koláčů.

„Petro…“ oslovila jsem ji tiše. „Chtěla bych se omluvit za to, jak jsem se poslední dny chovala. Bylo to ode mě hloupé.“ Petra se na mě překvapeně podívala a pak jen tiše řekla: „Já taky neměla být tak protivná.“

Sedly jsme si spolu na lavičku před obchodem a povídaly si o všem možném – o práci, o rodině i o tom, jak těžké někdy je zvládat každodenní stresy. Najednou jsme obě pochopily, že jsme vlastně stejné – jen každá na jiné straně života.

Doma jsem pak dlouho přemýšlela: Stojí opravdu za to oplácet zlo zlem? Nebo je lepší najít cestu k odpuštění – sobě i druhým?

Možná bychom měli častěji přemýšlet nad tím, co druhého vede k jeho chování. Co myslíte vy? Je pomsta někdy opravdu sladká – nebo spíš hořká?