Dědo, proč nechceš, abychom žili lépe?

„Dědo, proč nechceš, abychom žili lépe?“ ozvalo se tiše zpoza dveří mého pokoje. Byla to Anička, moje vnučka, která se mi v posledních měsících stávala největší oporou i výčitkou zároveň. Seděl jsem u stolu, ruce složené na starém ubrusu, a v hlavě mi hučelo. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu té otázky.

„Co to povídáš, Aničko?“ snažil jsem se udržet hlas klidný, ale cítil jsem, jak se mi třesou ruce. „Vždyť víš, že bych pro vás udělal první poslední.“

Ona však jen stála ve dveřích, v očích slzy a v ruce zmuchlaný dopis od exekutora. „Mami říkala, že kdybys prodal ten pozemek u lesa, mohli bychom splatit dluhy a začít znovu. Ale ty pořád říkáš ne. Proč?“

Zamrazilo mě. Ten pozemek byl poslední kousek půdy, který nám po dědovi zbyl. Vždycky jsem věřil, že jednou bude patřit dětem mých dětí. Ale teď? Každý den telefonáty od dcery Jitky, jejího muže Pavla, prosby o peníze na nájem, na školní potřeby pro děti. A já? Já jsem jen seděl a držel se vzpomínek na lepší časy.

„To není tak jednoduché,“ začal jsem tiše. „Ten pozemek… je to poslední, co nám zůstalo po pradědovi Františkovi. On ho vykoupil za první republiky, když všichni ostatní prodávali. Říkal mi: Jene, půda je jistota. Nikdy ji neprodávej.“

Anička si sedla naproti mně a položila mi ruku na dlaň. „Ale dědo, my teď nemáme jistotu vůbec žádnou. Táta už tři měsíce nemá práci, máma je na neschopence a já… já mám strach, že nás vyhodí z bytu.“

V tu chvíli jsem si připadal jako zbabělec. Celý život jsem se snažil být hlavou rodiny, rozhodovat správně a chránit je před světem. Ale svět se změnil a já zůstal stát na místě.

„Pamatuješ si na tu jabloň u plotu?“ zeptal jsem se najednou. Anička přikývla. „Když jsi byla malá, vždycky jsi tam lezla a jedla jablka ještě zelená. A já tě honil s vařečkou.“ Usmála se skrz slzy.

„Dědo… my už nechceme žít pořád ve strachu. Chceme začít znovu. A potřebujeme tvoji pomoc.“

V tu chvíli vešla do kuchyně i Jitka s Pavlem. Oba vypadali unaveně a zlomeně. „Tati,“ začala Jitka opatrně, „my víme, že je to pro tebe těžké. Ale my už to sami nezvládneme.“

Pavel mlčel, jen nervózně mačkal čepici v ruce. Vím, že mě nikdy neměl rád – připadal jsem mu jako starý paličák z vesnice, co nerozumí dnešní době. Možná měl pravdu.

„A co když to prodáme a stejně to nestačí?“ vyhrkl jsem zoufale. „Co když přijdeme o všechno? O vzpomínky, o kořeny…“

Jitka si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen. „Tati, kořeny nejsou v půdě. Jsou v nás. V tom, jak držíme při sobě.“

Bylo ticho. Jen déšť zesílil a já cítil, jak mi po tváři stékají slzy – poprvé po letech jsem se nerozpakoval plakat před rodinou.

„Dobře,“ zašeptal jsem nakonec. „Zítra zavolám realitní kancelář.“

Anička mě pevně objala a šeptala: „Děkuju, dědo.“

Ten večer jsme seděli všichni spolu u stolu a poprvé po dlouhé době jsem cítil klid. Možná jsme přišli o kus minulosti, ale získali jsme šanci na budoucnost.

A teď tu sedím a přemýšlím: Udělal jsem správně? Nebo jsem měl ještě chvíli bojovat za to staré? Co byste udělali vy na mém místě?