Den, kdy se všechno změnilo: Příběh o ztrátě a naději v české rodině

„Mami! Mami, pojď sem!“ ozývalo se z dětského pokoje. Byla hluboká noc a já se vyřítila z postele, srdce mi bušilo až v krku. Matěj, náš sedmiletý syn, seděl na posteli, celý zpocený a třásl se. „Bolí mě bříško… moc…“ šeptal a v očích měl slzy.

Ten den měl být nejšťastnější v našem životě. Po dvou letech papírování, návštěv sociálních pracovnic a nekonečných rozhovorů jsme konečně měli slavit Matějovu adopci. Měla přijít babička s dědou, kamarádi, sousedé – všichni, kdo nám fandili. Měli jsme připravený dort s nápisem „Vítej doma, Matěji!“, balónky a dárky. Ale místo toho jsem teď klečela u jeho postele a cítila, jak mi v hrudi roste panika.

„Honzo, volej sanitku!“ zakřičela jsem na manžela. Honza přiběhl rozespalý, ale když viděl Matěje, okamžitě pochopil vážnost situace. Zatímco mluvil s dispečerkou, já držela Matěje za ruku a snažila se ho uklidnit. „Neboj se, broučku, všechno bude v pořádku…“ opakovala jsem pořád dokola, i když jsem tomu sama nevěřila.

Sanitka přijela během deseti minut, ale mně to připadalo jako věčnost. Sledovala jsem, jak záchranáři pokládají Matěje na nosítka a odnášejí ho do sanitky. Honza jel s ním, já zůstala doma s mladší dcerou Klárkou, která se mezitím probudila a nechápavě se ptala: „Kde je Matěj? Proč pláčeš?“

Seděla jsem na gauči, objímala Klárku a čekala na zprávy. Telefon zazvonil až za hodinu. „Martino…“ ozval se Honzův zlomený hlas. „Matěj to nezvládl…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme prožili – první společné Vánoce, výlety na Sněžku, večery s pohádkami – to všechno mi proběhlo hlavou jako film. Nedokázala jsem pochopit, jak může být najednou pryč.

Další dny byly jako v mlze. Lidé chodili s květinami a slovy útěchy, ale já je nevnímala. Jen jsem seděla u Matějovy postýlky a hladila jeho plyšového medvěda. Honza mlčel a zavíral se do pracovny. Klárka se ptala pořád dokola: „Kdy se Matěj vrátí?“

Jednou večer přišla máma a přinesla koláč. Sedla si ke mně a řekla: „Marti, musíš jíst. Kvůli Klárce.“ Rozplakala jsem se: „Jak mám žít dál? Vždyť jsme mu slíbili domov… a místo toho jsme ho ztratili.“ Máma mě objala: „Není to tvoje vina.“ Ale já si to nemyslela.

Začaly hádky s Honzou. On chtěl všechno zapomenout, já potřebovala mluvit. „Proč jsi nejel do nemocnice rychleji? Proč jsi mě neposlechl už dřív, když jsem říkala, že Matěj není v pořádku?“ vyčetla jsem mu jednou v afektu. On jen zavrtěl hlavou: „Tohle nám Matěje nevrátí.“

Jednou jsem našla Klárku, jak sedí u dveří Matějova pokoje a šeptá: „Matěji, vrať se…“ V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo trpí.

Začali jsme chodit k psycholožce. První návštěva byla hrozná – jen jsme tam seděli a mlčeli. Ale postupně jsme začali mluvit o svých pocitech, o vině i o tom, co pro nás Matěj znamenal. Psycholožka nám řekla: „Ztráta dítěte je nejhorší bolest na světě. Ale musíte si dovolit truchlit každý po svém.“

Po pohřbu jsme šli s Honzou na místo, kde jsme s Matějem často krmili kachny. Sedli jsme si na lavičku a dlouho mlčeli. Pak Honza řekl: „Myslíš, že bychom někdy mohli zkusit adoptovat další dítě?“ Nejprve mě ta otázka rozčílila – jak může myslet na jiné dítě? Ale pak jsem si uvědomila, že i když bolest nikdy nezmizí, možná časem přijde nový začátek.

Dnes už uplynul rok od té noci. Každý den myslím na Matěje – na jeho smích, na jeho otázky i na to, jak nás naučil milovat bez podmínek. S Honzou i Klárkou jsme silnější než dřív. A i když už nikdy nebudeme úplní, snažíme se žít dál.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se na hvězdy. Přemýšlím: Co by asi Matěj řekl na to, jak žijeme teď? Odpustil by nám? A je vůbec možné najít smysl po takové ztrátě?

Co byste udělali vy? Dokázali byste začít znovu – nebo byste zůstali navždy v minulosti?