Dveře, které zůstaly zavřené: Příběh jedné matky

„Petře, otevři, prosím tě, vím, že jsi doma!“ volám už potřetí a dlaní zoufale buším na bílé dveře panelákového bytu. V ruce držím igelitku z Lidlu, ve které mám jeho oblíbené řízky, bramborový salát a ještě teplý jablečný závin. Včera jsem kvůli tomu vstávala v pět ráno. Sousedka z vedlejšího bytu na mě kouká skrz kukátko, vím to, protože se za dveřmi ozývá tiché šustění. Ale za těmi, na které čekám, je ticho. Jen ticho.

Stojím tam už deset minut. V hlavě mi běží všechny ty roky, kdy jsem Petra vodila do školky, do školy, na tréninky. Vždycky jsem byla ta, která všechno zařídila, která se vzdala práce, když byl nemocný, která mu šila kostýmy na karneval, i když jsem neuměla ani pořádně přišít knoflík. Jeho otec, Milan, byl pořád v práci nebo v hospodě. „Kluci potřebují pevnou ruku,“ říkával, když jsem mu vyčítala, že se o Petra nezajímá. Ale já věděla, že kluci potřebují hlavně lásku. A tu jsem mu dávala, jak nejvíc jsem uměla.

„Petře, vím, že jsi tam. Prosím tě, aspoň mi řekni, že jsi v pořádku,“ šeptám už tišeji, protože cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomínám si na poslední hádku. Bylo to před měsícem. Přišel domů pozdě, byl unavený, a já jsem mu začala vyčítat, že se mi málo ozývá, že mě zanedbává. On na mě vyjel, že už není dítě, že má svůj život, že ho dusím. „Mami, já už nejsem malý kluk! Nech mě být!“ křičel tehdy a práskl za sebou dveřmi.

Od té doby se neozval. Psala jsem mu, volala, ale odpověděl jen jednou: „Potřebuju čas.“

Stojím tam a cítím, jak mi mrznou prsty. Je březen, ale v Praze je pořád zima. Vzpomínám si, jak jsem kdysi stála před porodnicí a čekala, až mi ho přinesou. Byla jsem tak šťastná. Tehdy jsem si slíbila, že nikdy nedopustím, aby mu něco chybělo. Jenže teď mám pocit, že mu chybím já. Nebo že já chybím sobě.

„Paní Nováková, je vám dobře?“ ozve se za mnou sousedka, paní Dvořáková. „Nechcete si dát kafe?“

„Děkuju, Jano, já jen… čekám na Petra,“ odpovím a snažím se usmát. Vím, že to není upřímné. Všichni v domě vědí, že Petr se mnou poslední dobou nemluví. Lidi si šeptají, že jsem ho rozmazlila, že jsem ho nikdy nenechala dospět. Možná mají pravdu. Možná jsem ho opravdu dusila svojí láskou.

Nakonec se vzdávám. Pokládám tašku ke dveřím a pomalu scházím po schodech dolů. V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsme byli spolu šťastní. Jak jsme jezdili na chalupu do Jižních Čech, jak jsme spolu pekli cukroví, jak mi jednou v první třídě přinesl domů obrázek s nápisem „Mámu mám nejradši na světě.“

Doma mě vítá ticho. Milan už dávno odešel. Rozvedli jsme se před pěti lety, když jsem zjistila, že má jinou. Petr tehdy řekl jen: „Mami, hlavně neplač.“ Myslela jsem, že jsme to spolu zvládli. Ale možná jsem se mýlila.

Sedím u stolu a koukám na mobil. Zkouším mu napsat zprávu: „Petře, mám tě ráda. Kdykoliv budeš chtít, jsem tady.“ Odpověď nepřichází.

Večer volá moje sestra, Alena. „Tak co, byla jsi za Petrem?“ ptá se opatrně.

„Byla. Neotevřel.“

„Víš, že potřebuje čas. Možná bys měla taky myslet trochu na sebe. Zkusit žít svůj život.“

„Jak? Všechno, co jsem kdy dělala, bylo pro něj. Já už ani nevím, kdo jsem, když nejsem jeho máma.“

Alena mlčí. Vím, že mě chápe, ale zároveň mě nechce litovat. „Zkus si najít nějaký koníček. Nebo jet na výlet. Přijď někdy k nám, děti by tě rády viděly.“

Přikývnu, i když vím, že to neudělám. Nejsem připravená vzdát se naděje, že Petr jednoho dne otevře ty dveře a řekne: „Mami, promiň.“

Další dny jsou stejné. Chodím do práce do knihovny, večer vařím pro jednoho, občas si pustím televizi. Všude kolem mě jsou matky s dětmi, rodiny, smích. Já mám jen vzpomínky a prázdné místo u stolu.

Jednou večer mi přijde zpráva od Petra: „Mami, promiň, že jsem ti neotevřel. Potřebuju být chvíli sám. Mám toho moc v práci a v hlavě. Nechci ti ubližovat, ale potřebuju prostor.“

Čtu tu zprávu pořád dokola. Bolí to, ale zároveň cítím úlevu. Aspoň vím, že žije. Že na mě nezapomněl úplně.

Další týden se snažím být silná. Jdu na procházku do Stromovky, koupím si knížku, kterou jsem chtěla už dávno přečíst. Večer si naliju sklenku vína a pustím si staré fotky. Na jedné je Petr jako malý kluk, směje se a má na sobě můj svetr. Na druhé jsme spolu na Karlově mostě, drží mě za ruku.

Najednou mi dojde, že možná musím pustit minulost. Že musím nechat Petra jít, aby se mohl vrátit. Že láska někdy znamená i umět ustoupit.

Ale stejně se ptám: Kde jsme udělali chybu? Je možné milovat příliš? A kdy je čas přestat čekat před zavřenými dveřmi?