Když láska bolí: Jak jsme pomáhali naší Lucii a zeťovi Tomášovi najít jejich cestu

„Tohle už dál nejde, Lucie! Nemůžeme pořád jen čekat, až se něco zlepší,“ slyšel jsem Alenu, jak v kuchyni zvýšeným hlasem mluví do telefonu. Seděl jsem v obýváku, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušila otázka: Co jsme udělali špatně? Proč naše dcera stojí na pokraji propasti?

Lucie byla vždycky naše sluníčko. Pilná, chytrá, srdce na dlani. Když si brala Tomáše, měli jsme radost. Byl to kluk odvedle, pracovitý, trochu uzavřený, ale Lucii miloval. Jenže život není pohádka. Po svatbě přišla hypotéka na byt v Modřanech, pak dvě děti – Anička a Matěj – a najednou začaly přicházet složenky, které už nešlo jen tak odkládat.

Jednoho večera, když jsme s Alenou seděli u televize, zazvonil telefon. Lucie. „Tati, můžu přijet? Potřebuju si promluvit.“ Její hlas byl zlomený. Přijela sama, oči červené od pláče. „Tomáš přišel o práci. Já mám jen poloviční úvazek. Nezvládáme to. Nechci tě prosit o peníze… ale…“ Rozplakala se.

Alena ji objala. Já jsem jen seděl a cítil se bezmocný. Vždycky jsem si myslel, že rodičovská role končí, když děti dospějí. Ale teď jsem viděl, že to není pravda. „Pomůžeme vám,“ řekl jsem nakonec tiše.

Začali jsme jim posílat peníze na účet. Nejprve pár tisíc měsíčně na nájem, pak i na školku a jídlo. Tomáš byl z toho zdrcený. „Nemůžu přijímat vaše peníze,“ řekl mi jednou u piva v hospodě U Tří lvů. „Jsem chlap, měl bych se postarat sám.“

„Tomáši, nejsi v tom sám. Každý někdy potřebuje pomoc,“ snažil jsem se ho uklidnit.

Jenže čím déle jsme pomáhali, tím víc se mezi námi napětí stupňovalo. Alena začala Lucii radit, jak má vychovávat děti. Já jsem Tomášovi nabízel práci ve skladu u známého. On ji odmítl – prý je to pod jeho úroveň.

Jednou večer u nás doma bouchly dveře. Tomáš vtrhl dovnitř: „Už toho mám dost! Nejsem neschopný! Nechci vaše peníze ani rady!“ Lucie stála za ním a mlčela.

„Tak co chceš dělat?“ zeptala se Alena ostře.

„Chci to zvládnout sám! Ale vy nám nedáváte šanci!“

V tu chvíli jsem pochopil, že naše pomoc je možná víc přítěží než záchranou.

Další týdny byly plné ticha a napětí. Lucie nám nevolala, Tomáš se vyhýbal jakémukoliv kontaktu. Alena plakala v noci do polštáře: „Co když jsme je ztratili?“

Jednoho dne přišla Lucie sama. „Mami, tati… omlouvám se za Tomáše i za sebe. Byli jsme zoufalí a nevěděli jsme, jak dál. Ale musíme si to vybojovat sami.“

Bylo těžké ustoupit a nechat je padnout – nebo možná vyrůst? Přestali jsme posílat peníze, ale nabídli jsme hlídání dětí nebo pomoc s vařením.

Tomáš si nakonec našel práci v menší firmě v Hostivaři. Není to jeho vysněná pozice, ale je tam spokojenější než kdy dřív. Lucie si přibrala další úvazek a společně začali splácet dluhy.

Dnes už k nám chodí na nedělní obědy s úsměvem. Anička i Matěj běhají po zahradě a smích zní domem.

Občas si ale v noci kladu otázku: Udělali jsme dobře? Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? Může rodič někdy opravdu přestat být rodičem?

Co byste udělali vy na našem místě? Je lepší pomáhat za každou cenu, nebo nechat děti najít vlastní cestu – i když to bolí?