Když se z duše společnosti stane ticho: Příběh o ztracených přátelstvích a hledání sebe sama

„Tak co, Aleno, kolik ti dneska je? Už jsi stará bába!“ ozvalo se kdysi vesele od Jitky, když jsme seděly v přeplněné kuchyni u mě doma. Smály jsme se, až nám tekly slzy, a já měla pocit, že mě nic nemůže zlomit. Dnes sedím u stejného stolu, jenže místo smíchu slyším tikot hodin a ticho, které mě dusí. Displej telefonu zůstává prázdný. Je mi čtyřicet pět a poprvé v životě nemám komu zavolat na své narozeniny.

Ještě před pár lety jsem byla duší každé společnosti. Organizovala jsem večeře, výlety na Sázavu, silvestrovské večírky i obyčejné nedělní kafe. Všichni věděli, že když potřebují radu nebo rameno k vyplakání, stačí zavolat Aleně. Můj byt byl otevřený pro každého – pro Janu s jejími věčnými milostnými trably, pro Tomáše, který nikdy nepřinesl nic jiného než lahev vína a špatné vtipy, i pro sousedku paní Novotnou, která si chodila stěžovat na samotu. Byla jsem ta, která držela partu pohromadě.

Jenže pak se všechno začalo pomalu měnit. Nejdřív to byly drobnosti – někdo nemohl přijít na večeři, protože měl moc práce. Další se odstěhoval za Prahu. Jana si našla nového přítele a najednou neměla čas ani na krátkou zprávu. Tomáš odešel pracovat do Brna a sliboval, že se ozve, ale nikdy už nezavolal. A já? Pořád jsem volala, psala, zvala lidi k sobě. Ale odpovědi přicházely čím dál řidčeji.

„Alčo, nezlob se, dneska fakt nemůžu,“ psala mi Lucie už potřetí během měsíce. „Mám toho v práci nad hlavu.“ Vždycky jsem odpovídala s pochopením – přece každý máme někdy těžké období. Jenže to období trvalo roky.

Moje rodina? S rodiči jsme nikdy neměli blízký vztah. Táta byl vždycky uzavřený a máma měla dost starostí sama se sebou. Bratr Petr žije v Plzni a vidíme se jednou za rok na Vánoce. Když jsem mu dnes ráno volala, abych mu připomněla své narozeniny – ano, tak daleko jsem klesla – řekl jen: „Jo, jasně, všechno nejlepší. Promiň, musím běžet.“

Sedím v kuchyni a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Byla jsem moc vlezlá? Moc ochotná? Nebo jsem prostě zestárla a stala se neviditelnou? Vzpomínám na dobu před deseti lety, kdy jsme s partou seděli do noci na Letné a plánovali společnou dovolenou do Chorvatska. Tehdy jsem si myslela, že tohle přátelství vydrží navždy.

Z myšlenek mě vytrhne zvuk domovního zvonku. Srdce mi poskočí – třeba někdo přišel! Otevřu dveře a za nimi stojí kurýr s květinou. „Alena Novotná?“ ptá se znuděně. Přikývnu a převezmu pugét růží. Na kartičce je napsáno: „Všechno nejlepší přeje kolektiv z práce.“ Usměju se hořce – kolektiv z práce mě zná sotva půl roku a stejně si vzpomněli víc než mí nejbližší.

V práci jsem nová – po dvaceti letech v jedné firmě mě propustili během covidu. Najít nové místo v mém věku nebylo jednoduché. Teď sedím v open space s mladými kolegy, kteří řeší TikTok a veganské obědy. Snažím se zapadnout, ale připadám si jako cizinec ve vlastní zemi.

Večer si otevřu lahev vína a pustím si staré fotky na mobilu. Na jedné jsme s Janou na Karlově mostě, smějeme se do objektivu a držíme se kolem ramen. Na další sedíme s Tomášem u ohně na chatě v Orlických horách. Vzpomínky jsou tak živé, až to bolí.

Najednou mi přijde zpráva od Jitky: „Promiň, že píšu tak pozdě… Všechno nejlepší! Doufám, že jsi měla krásný den.“ Odpovím: „Děkuju. Bylo to… jiné.“ Chvíli váhám a pak napíšu: „Chybíš mi.“

Za pár minut přijde odpověď: „I ty mně. Ale nějak jsme se všechny rozutekly…“

Sedím dlouho do noci a přemýšlím nad tím, jestli je tohle prostě život. Jestli je normální, že lidé odcházejí a vztahy vyblednou jako staré fotografie. Nebo jestli jsem mohla něco udělat jinak.

Ráno vstanu s těžkou hlavou a rozhodnu se jít ven – jen tak bez cíle projít Prahou. Na lavičce v parku sedí starší paní a krmí holuby. Sednu si vedle ní a po chvíli se dáme do řeči. Jmenuje se Marie a říká mi: „Víte, já taky bývala pořád mezi lidmi. Ale pak děti odešly z domu a kamarádky už nemají sílu chodit ven… Tak si povídám aspoň s těmi holuby.“ Usměju se na ni a cítím zvláštní úlevu – nejsem v tom sama.

Cestou domů přemýšlím, jestli bych neměla začít znovu – najít nové lidi, nové zájmy, nebát se oslovit cizího člověka v parku nebo v kavárně. Možná je čas přestat čekat na zprávy od těch starých přátel a otevřít dveře novým možnostem.

Ale stejně mě pořád trápí jedna otázka: Jak je možné, že člověk může být obklopen lidmi celý život – a pak najednou zjistí, že nemá komu zavolat na narozeniny? Je to vina doby? Nebo jsme si na tu samotu zvykli až příliš snadno?

Možná nejsem jediná, kdo to tak cítí… Co myslíte vy? Má cenu bojovat o stará přátelství – nebo je lepší začít znovu?