Když soused požádal: Jak jsem našla nový smysl v důchodu

„Paní Jano, prosím vás, já už opravdu nevím, co mám dělat. Maminka je poslední dobou čím dál slabší a já musím do práce. Nemohla byste na ni občas dohlédnout?“ Soused Petr stál ve dveřích mého bytu, nervózně si mnul ruce a v očích měl zoufalství. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já si právě nalila kávu s představou, že si poprvé po letech užiju klidné dopoledne bez povinností.

„Ale Petře, já… já jsem si myslela, že teď konečně budu mít čas na sebe. Na vnučku, na knížky…“ vyhrkla jsem dřív, než jsem stihla promyslet, jak to zní. Petr sklopil hlavu. „Já vím, paní Jano. Ale nemám nikoho jiného. Prosím.“

Zavřela jsem oči a v duchu si představila svou dceru Markétu, jak mi před týdnem říkala: „Mami, hlavně si teď užívej! Máš to zasloužené.“ Jenže život má někdy jiné plány.

A tak jsem druhý den ráno zazvonila u dveří bytu číslo 12. Paní Věra ležela na pohovce, tvář měla bledou a oči upřené do stropu. „Dobrý den, paní Jano,“ zašeptala. „Petr říkal, že přijdete.“

První dny byly těžké. Paní Věra byla často zmatená, někdy mě nepoznávala, jindy mi vyprávěla příběhy z mládí, které se opakovaly stále dokola. V kuchyni jsem nacházela hrnky s nedopitou kávou a v koupelně mokré ručníky. Nejhorší byly večery, kdy plakala a volala na svého zesnulého manžela: „Karle, kde jsi?“

Jednou večer jsem seděla u ní na posteli a držela ji za ruku. „Paní Věro, jsem tady s vámi. Petr přijde zítra.“ Podívala se na mě s takovou bezmocí v očích, že mi bylo do breku.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Jak je stáří kruté. Jak rychle člověk ztratí důstojnost i kontrolu nad vlastním životem. A jak málo stačí k tomu, aby se člověk cítil opuštěný.

Jednoho dne přišla Markéta s malou Aničkou na návštěvu. „Mami, ty jsi nějaká unavená,“ řekla starostlivě. „Neměla bys to přehánět.“

„Ale Markétko,“ povzdechla jsem si, „kdo jiný by měl pomáhat, když ne my? Co když jednou budu potřebovat pomoc já?“

Markéta se zamračila. „Ale to není tvoje rodina! Petr by se měl starat sám.“

Ta slova mě bodla u srdce. Vždyť Petr opravdu neměl nikoho jiného. Jeho sestra žila v Německu a o matku se nezajímala. A já… já jsem měla čas. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Dny plynuly a já začala mít pocit, že paní Věra je tak trochu i moje babička. Vyprávěla mi o svém mládí v Liberci, o tom, jak se seznámila s Karlem na tancovačce v roce 1958. Smála se i plakala. A já s ní.

Jednoho dne jsem přišla a našla ji na zemi v kuchyni. Upadla a nemohla vstát. Volala jsem sanitku a držela ji za ruku, zatímco čekala na pomoc. „Jano,“ zašeptala tiše, „děkuju ti.“

Po té události už bylo jasné, že sama doma být nemůže. Petr byl zoufalý: „Co mám dělat? Domov důchodců? To by ji zabilo.“

Seděli jsme spolu u stolu a já poprvé cítila vztek. Proč je všechno jen na mně? Proč stát nepomáhá víc lidem jako je paní Věra? Proč rodiny musí volit mezi prací a péčí?

Začala jsem být podrážděná i doma. Markéta mi vyčítala, že zanedbávám Aničku. „Mami, vždyť jsi chtěla být babičkou na plný úvazek! Teď tě skoro nevidíme.“

„Já vím,“ šeptala jsem unaveně večer do polštáře. „Ale co když jednou budu potřebovat pomoc já? Kdo tu bude pro mě?“

Petr nakonec zařídil pečovatelskou službu alespoň na část dne. Já dál chodila za paní Věrou každý večer – už ne z povinnosti, ale protože mi chyběla její přítomnost i její příběhy.

Když paní Věra po několika měsících zemřela, cítila jsem prázdnotu i úlevu zároveň. Petr mě objal a řekl: „Bez vás bych to nezvládl.“

Doma jsem seděla u okna a dívala se do deště. Přemýšlela jsem o tom, co znamená rodina a kde jsou naše hranice oběti.

Možná jsem přišla o část svého klidu a svobody. Ale získala jsem něco mnohem cennějšího – pocit smyslu a vědomí, že i ve stáří můžeme být pro někoho důležití.

A tak se ptám sama sebe i vás: Kde je ta správná míra pomoci druhým? A kdo bude jednou stát u mě?