Lekce pana školníka: O úctě, vině a odpuštění

„Tohle už je moc, Tomáši!“ šeptla mi do ucha Lucka, když jsme se v šatně smáli našemu poslednímu nápadu. „Neboj, Lucko, pan školník Novotný si zaslouží trochu legrace. Pořád jenom bručí a zakazuje nám jezdit na skateboardu po chodbě,“ odpověděl jsem s úšklebkem a v ruce držel rtěnku, kterou jsem ukradl sestře. Všichni kolem mě – Petr, Honza i Radek – se smáli a hecovali mě dál. Bylo mi sedmnáct a měl jsem pocit, že svět mi leží u nohou.

Ten den jsme se rozhodli udělat něco, co nám připadalo jako geniální vtípek: na zrcadla na chlapeckých toaletách jsme otiskli desítky červených polibků. Smáli jsme se představě, jak pan Novotný ráno přijde a bude muset všechno čistit. Nikdo z nás nepřemýšlel o tom, jak se asi cítí člověk, který každý den uklízí po cizích dětech.

Druhý den ráno jsme se shromáždili na chodbě a čekali na jeho reakci. Pan Novotný přišel s kýblem a hadrem, zastavil se před zrcadly a dlouho na ně mlčky hleděl. Pak si povzdechl, sundal brýle a začal pomalu čistit jedno zrcadlo za druhým. Jeho pohyby byly unavené, ale pečlivé. V tu chvíli jsem v jeho tváři zahlédl něco, co mě zneklidnilo – smutek a možná i stud.

Po vyučování si nás paní učitelka Dvořáková zavolala do kabinetu. „Vím, že jste to byli vy,“ řekla tiše. „Pan Novotný je tu dvacet let. Nikdy si nestěžuje, ale dnes ráno přišel za mnou a ptal se, jestli je s ním něco špatně. Jestli ho děti nenávidí.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme zašli příliš daleko. Ale místo abychom se omluvili, začali jsme se vymlouvat: „To byl jen vtip! Nikomu jsme neublížili!“ Paní učitelka jen zavrtěla hlavou: „Někdy slova bolí víc než rány.“

Další den nás pan Novotný překvapil. Po velké přestávce nás všechny svolal do tělocvičny. Stál tam s kýblem vody a hadrem v ruce. „Chci vám něco ukázat,“ řekl tiše. „Víte, jak těžké je vyčistit rtěnku ze zrcadla? Takhle.“ Namáčel hadr do vody a drhnul zrcadlo. Šmouhy nechtěly zmizet. „A teď si představte, že tohle musíte dělat každý den. Že někdo přijde a znovu to udělá. Jak byste se cítili?“

V tělocvičně bylo ticho. Najednou jsem cítil v krku knedlík a styděl jsem se podívat mu do očí. Petr vedle mě zašeptal: „Možná bychom se měli omluvit.“ Ale já jsem jen mlčel.

Od té chvíle se něco změnilo. Pan Novotný už nebyl ten bručoun, kterému jsme se smáli. Začal být neviditelný – pro nás i pro ostatní učitele. Nikdo s ním nemluvil víc než bylo nutné. Jednou jsem ho zahlédl sedět sám na lavičce před školou, díval se do prázdna a v ruce svíral starou termosku s kávou.

Jednoho dne přišla zpráva: pan Novotný dal výpověď. Prý už toho má dost. Prý už nechce být terčem posměchu dětí ani lhostejnosti dospělých. Ve škole to vyvolalo rozruch – kdo teď bude uklízet? Ale nikdo neřešil, proč odešel.

Začal jsem mít noční můry. Viděl jsem pana Novotného, jak drhne zrcadla a jeho ruce krvácí od chemikálií. Slyšel jsem jeho tichý hlas: „Jak by ses cítil ty?“ Nemohl jsem spát.

Jednoho odpoledne jsem sebral odvahu a šel k němu domů. Otevřela mi jeho žena – paní Novotná – a když mě viděla, poznala mě hned: „Vy jste ten kluk ze školy.“ Přikývl jsem a požádal ji, jestli bych mohl mluvit s jejím mužem.

Seděli jsme spolu v kuchyni. Pan Novotný byl unavený, oči měl zarudlé od pláče nebo od únavy – nevím. „Chtěl jsem se omluvit,“ začal jsem tiše. „Nevěděli jsme…“

„To je právě ono,“ přerušil mě klidně. „Nikdy nevíte, co svými slovy nebo činy způsobíte druhému člověku.“

Mlčel jsem dlouho. Pak jsem řekl: „Můžu vám nějak pomoct?“

Usmál se smutně: „Pomoz sobě, Tomáši. Nauč se mít úctu k lidem kolem sebe – i k těm, které považuješ za samozřejmost.“

Když jsem odcházel, cítil jsem tíhu viny i touhu něco změnit. Ve škole jsem začal pomáhat novému školníkovi – panu Koudelkovi – a snažil se být lepším člověkem.

Ale někdy v noci mě stále budí otázka: Kolik bolesti můžeme způsobit jediným hloupým vtipem? A kolik odvahy je třeba k tomu, abychom přiznali svou chybu?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec napravit to, co už bylo jednou zlomeno?