Mezi dvěma ohni: Příběh snachy, tchyně a touhy po přijetí

„Tohle nikdy nedělala,“ zasyčela na mě paní Novotná, když jsem položila talíř s bramborovým salátem na stůl. Její pohled byl ledový jako prosincové ráno v našem paneláku na Jižním Městě. Roman stál opodál, mlčel a díval se do země. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, ale místo toho jsem se usmála a tiše řekla: „Každý dělá salát trochu jinak.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na dětství. Máma odešla, když mi bylo pět. Táta se utápěl v práci a já zůstala s babičkou, která nikdy nešetřila kritikou. „Holka, ty nikdy nebudeš jako tvoje matka,“ říkávala mi, když jsem se snažila upéct bábovku nebo si učesat vlasy do copu. Vždycky jsem měla pocit, že musím někomu něco dokazovat. A teď, v novém bytě s Romanem, jsem zjistila, že ten pocit mě neopustil.

Romanova matka, paní Novotná, byla žena zvyklá mít vše pod kontrolou. Její syn byl její chloubou – a já? Já byla ta druhá. Ta, která přišla po Lucii. Lucie byla dokonalá: krásná, vzdělaná, vždy upravená. Když jsem poprvé přišla na rodinný oběd, paní Novotná mi podala ruku a hned dodala: „Lucie vždycky nosila květiny.“

S Romanem jsme spolu byli tři roky, než jsme se vzali. On byl tichý, laskavý, ale často ustupoval své matce. Když jsme oznámili zásnuby, paní Novotná jen suše poznamenala: „Doufám, že víš, do čeho jdeš.“

První Vánoce u Novotných byly katastrofa. Přinesla jsem svůj bramborový salát podle receptu mojí mámy – jedinou věc, kterou jsem si z ní pamatovala. Paní Novotná ho ochutnala a řekla: „Tohle je moc kyselé.“ Ostatní mlčeli. Roman se mi večer omluvil: „Maminka je jen zvyklá na to svoje.“

Začala jsem se snažit víc. Pekla jsem koláče podle jejích receptů, nosila květiny jako Lucie, dokonce jsem si koupila podobné šaty. Ale nic nebylo dost dobré. „Lucie měla vždycky perfektně vyžehlené ubrusy,“ poznamenala jednou paní Novotná při nedělním obědě.

Jednoho večera jsme s Romanem seděli v kuchyni a já se rozplakala. „Proč mě nemá ráda?“ zeptala jsem se ho zoufale. Roman pokrčil rameny: „Ona je prostě taková. Nikdo jí není dost dobrý.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. V práci jsem byla úspěšná – povýšili mě na vedoucí oddělení v bance – ale doma jsem byla neviditelná. Když jsme s Romanem čekali dítě, doufala jsem, že se všechno změní. Paní Novotná však jen suše prohlásila: „Doufám, že to bude holka po Lucii.“

Porod byl těžký. Malá Anička přišla na svět předčasně a první týdny jsme trávili v nemocnici. Roman chodil do práce a já byla sama s malým uzlíčkem strachu a lásky. Paní Novotná přišla jednou – přinesla plyšového medvěda a řekla: „Lucie by to zvládla líp.“

Začala jsem nenávidět Lucii – ženu, kterou jsem nikdy nepoznala. Byla všude: v kuchyni, v obýváku, v Romanových vzpomínkách i v očích jeho matky.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Když paní Novotná opět kritizovala můj způsob kojení („Lucie kojila každé dvě hodiny!“), vybuchla jsem: „Já nejsem Lucie! Nikdy nebudu! Jsem Ivana! A jestli vám to nestačí, tak už sem nechoďte!“

V bytě zavládlo ticho. Roman stál mezi námi jako socha. Paní Novotná vstala, vzala si kabát a odešla beze slova.

Celý večer jsem brečela. Roman mě objal a poprvé za celou dobu řekl: „Máš pravdu. Je čas začít žít podle sebe.“

Začali jsme nastavovat hranice. Paní Novotná přestala chodit tak často a když přišla, už jsem se nebála říct svůj názor. Bylo to těžké – někdy jsem měla pocit, že ztrácím rodinu místo toho, abych ji získala.

Ale postupně se něco změnilo i ve mně. Přestala jsem se snažit být někým jiným. Začala jsem být Ivana – žena, která miluje svou dceru a svého muže taková, jaká je.

Jednou mi Anička přinesla obrázek: „To jsi ty, maminko.“ Byla tam holčička s velkým srdcem.

A já si uvědomila, že možná nikdy nebudu dost dobrá pro paní Novotnou – ale pro Aničku a Romana ano.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč je tak těžké být prostě sám sebou? Kolik z nás žije životy podle očekávání druhých? Možná bychom si měli častěji připomínat: Stačí být tím, kým opravdu jsme.