Moje dcera už není tou, kterou jsem znala: Jak nás zeť odcizil od vlastní krve

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Dario má prostě jiný pohled na věc a já s ním souhlasím.“ Její hlas zněl cize, jako by mluvila někdo jiný. Stála v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce kabelku, oči sklopené. Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že moje dcera Anna už není moje.

Vzpomínám si, jak jsme ji s Petrem vychovávali – byla to naše jediná holčička, vždycky citlivá, laskavá a otevřená. Když si před třemi lety přivedla domů Daria, byla jsem ráda, že je šťastná. Dario byl tichý, zdvořilý, trochu uzavřený. Ale nikdy jsem si nemyslela, že právě on bude tím, kdo nám Annu vezme.

Začalo to nenápadně. Anna najednou neměla čas na společné večeře. „Dario má hodně práce,“ omlouvala se. Pak přestala jezdit na víkendy na chalupu do Sázavy. „Dario nemá rád přírodu,“ říkala s úsměvem, ale v očích jí něco chybělo. Petr se mě snažil uklidnit: „To přejde, je to jen fáze.“ Ale já jsem cítila, že se něco mění.

Jednoho dne jsem jí volala, abych jí řekla o tátově narozeninách. „Mami, já nevím, jestli dorazíme. Dario má nějaké plány.“ V tu chvíli jsem poprvé ucítila bodnutí v srdci. „Ale Aničko, vždyť je to tatínkův šedesátý! Přijde celá rodina.“ Anna mlčela. „Uvidíme,“ řekla nakonec tiše.

Oslava přišla a Anna nepřišla. Seděli jsme u stolu, kolem nás smích a povídání, ale Petr jen mlčky koukal na dveře. „Možná přijde později,“ šeptla jsem mu. Ale věděla jsem, že nepřijde.

Po oslavě jsem jí volala znovu. Zvedl to Dario. „Anna teď nemůže mluvit,“ řekl stroze a zavěsil. Ten večer jsem poprvé brečela do polštáře jako malá holka.

Začaly týdny ticha. Psala jsem jí zprávy – o počasí, o zahradě, o tom, jak nám chybí. Odpovědi byly čím dál kratší. „Mami, mám hodně práce.“ „Mami, teď nemůžu.“

Jednou jsem se rozhodla jet za ní do Modřan neohlášeně. Dario mi otevřel dveře jen na řetízek. „Anna spí,“ řekl a ani mě nepozval dál. Cítila jsem se ponížená a odmítnutá.

Petr se snažil být silný. „Musíme jí dát čas,“ říkal. Ale já jsem věděla, že čas nám ji nevrátí.

Jednoho večera mi přišla zpráva: „Mami, prosím tě, už mi nepiš tak často. Potřebuju prostor.“ Seděla jsem v kuchyni a dívala se na její dětskou fotku na lednici – usměvavá holčička s copánky a rozbitým kolenem.

Začala jsem si všímat detailů: Anna už nenosila oblečení, které měla ráda – místo barevných šatů chodila v šedých svetrech. Přestala se smát svým starým vtipům. Když jsme se náhodou potkaly v obchodě na Andělu, byla nervózní a pořád koukala na mobil.

Jednou mi zavolala její kamarádka Jana: „Co se s Annou děje? Neozývá se mi.“ V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediná, kdo ji ztrácí.

Pokusila jsem se s Dariem promluvit. Pozvala jsem je oba na oběd do restaurace U Pinkasů. Dario celou dobu mlčel a Anna jen pokukovala po něm, jako by čekala na jeho souhlas ke každému slovu.

„Aničko,“ řekla jsem tiše u dezertu, „chybíš nám.“ Dario se zamračil: „Anna je dospělá žena a má právo na svůj život.“ Anna jen kývla a sklopila oči.

Po tom obědě už neodpovídala ani na zprávy.

Začala jsem mít strach – co když je Anna pod jeho vlivem? Co když ji manipuluje? Petr mi říkal, že přeháním: „Možná je jen unavená z práce.“ Ale já jsem cítila v kostech pravdu.

Jednou večer mi volal Petr z práce: „Zastavím se za Annou cestou domů.“ Vrátil se pozdě a mlčky si sedl ke stolu. „Dario mě nepustil dovnitř. Řekl mi, že Anna není doma.“ Viděla jsem mu v očích slzy.

Začali jsme se hádat – já obviňovala Daria, Petr mě obviňoval z hysterie. Byli jsme zoufalí a sami.

Na Vánoce jsme poslali Anně balíček s dárky – vrátil se neotevřený zpět s poznámkou: „Adresát nepřevzal.“

Přemýšlela jsem o tom celé noci – kde jsme udělali chybu? Byli jsme příliš přísní? Nebo jsme ji rozmazlili? Nebo je opravdu možné, že jeden člověk dokáže takhle změnit vztah matky a dcery?

Jednou v noci mi přišla zpráva od Anny: „Mami, mám tě ráda, ale potřebuju žít svůj život po svém.“ Seděla jsem v kuchyni a brečela nad hrnkem studeného čaje.

Od té doby uplynul rok. S Petrem spolu skoro nemluvíme – každý z nás truchlí jinak. Já píšu tento příběh s nadějí, že někdo pochopí bolest rodiče, který ztratil dítě kvůli cizímu vlivu.

Někdy si říkám: Je to opravdu láska, když vás někdo odřízne od vlastní rodiny? Nebo je to jen strach být sám? Co byste dělali vy na mém místě?