„Nic si nevážíš! Musíme šetřit!“ – Mámina kázání a moje touha žít

„Lukáši! Kolikrát ti mám říkat, že se voda při čištění zubů vypíná?!“ Mámin hlas se rozléhal panelákovým bytem tak silně, že jsem měl pocit, že prasknou okna. Stál jsem v koupelně, kartáček v puse, a v hlavě mi běželo: Proč je všechno vždycky špatně? Vedle mě stála Bára, moje mladší sestra, a tiše protočila oči. Věděli jsme, co přijde – další kázání o tom, jak si ničeho nevážíme a jak musíme šetřit.

Máma byla vždycky stejná. Od té doby, co táta odešel za jinou, jako by se v ní něco zlomilo. Každou korunu obracela třikrát v ruce, než ji utratila. „Musíme myslet na budoucnost! Nikdo nám nic zadarmo nedá!“ opakovala pořád dokola. Když jsem jednou přišel domů s novými teniskami, které jsem si koupil z brigády, málem omdlela. „To jsi nemohl koupit levnější? Vždyť ty staré ještě nejsou děravé!“

Bára byla v tomhle jiná. Uměla mámě odporovat. „Mami, ale já nechci nosit svetr po tobě z osmdesátých let! Ve škole se mi smějou!“ Máma jen mávla rukou: „Ať si smějou. Důležité je, že je ti teplo.“

Někdy jsem měl pocit, že žijeme v jiném světě než naši spolužáci. Když jsme šli na školní výlet do Prahy, máma mi dala do batohu chleba s máslem a jablko. Ostatní měli bagety z benzínky a kolu. „Tohle je zdravější a levnější,“ řekla máma rázně. Jenže já chtěl být jako ostatní. Chtěl jsem si koupit limonádu a chipsy, chtěl jsem si připadat normální.

Jednou večer jsme seděli u stolu a máma zašívala ponožky. „Kdybych nešetřila, už bychom byli na ulici,“ povzdechla si. Bára se na mě podívala a potichu zašeptala: „To říká pořád.“

V tu chvíli jsem to nevydržel. „Mami, proč nikdy nemůžeme mít něco hezkého? Proč pořád jenom šetříme? Vždyť život není jen o penězích!“ Máma se zarazila, odložila jehlu a podívala se na mě tak tvrdě, až mi zatrnulo. „Protože když nebudeš mít peníze, nebudeš mít nic! To bys měl vědět!“

Byl to začátek naší největší hádky. Bára se rozbrečela a utekla do pokoje. Já jsem zůstal sedět naproti mámě a cítil jsem vztek i bezmoc zároveň. „Ale mami, já nechci žít jako ty! Chci si užívat života! Chci jít s kamarády do kina nebo na pizzu! Nechci pořád počítat každou korunu!“

Máma vstala od stolu a začala uklízet nádobí tak prudce, až talíře cinkaly o sebe. „A kdo to všechno zaplatí? Ty? Víš vůbec, kolik stojí nájem? Elektřina? Jídlo?“ Její hlas byl plný zoufalství.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Bára přišla za mnou do pokoje a šeptla: „Myslíš, že nás máma vůbec někdy pochopí?“ Nevěděl jsem, co jí odpovědět.

Další dny byly napjaté. Máma byla ještě uzavřenější než obvykle. Když jsem přišel domů později z tréninku, čekala mě přednáška o tom, jak drahé jsou tramvajenky a proč bych měl chodit pěšky. Když Bára chtěla jít na školní ples, máma jí řekla: „Na co ples? Stejně tam budou jenom utrácet.“

Jednou večer jsem zaslechl mámu plakat v kuchyni. Potichu jsem otevřel dveře a viděl ji sedět u stolu s hlavou v dlaních. Najednou už nevypadala přísně ani silně – byla jen unavená a zlomená žena. V tu chvíli jsem pochopil, že její šetření není jen o penězích. Je to strach. Strach z toho, že nás nedokáže uživit sama.

Druhý den ráno jsem jí udělal čaj a sedl si naproti ní. „Mami… promiň za včera. Já vím, že to nemáš lehké.“ Máma se na mě podívala a poprvé po dlouhé době se usmála – smutně, ale upřímně.

Od té doby jsme se snažili najít kompromis. Já jsem začal víc pomáhat doma i s penězi z brigády. Bára si našla kamarádku, která jí půjčila šaty na ples. Máma občas přimhouřila oko nad tím, když jsme si koupili něco malého pro radost.

Ale pořád to nebylo jednoduché. Každý den jsme balancovali mezi šetřením a touhou žít normálně. Někdy jsme se smáli tomu, jak máma dokáže z jednoho kuřete uvařit tři jídla. Jindy jsme plakali nad tím, že si nemůžeme dovolit to, co ostatní považují za samozřejmost.

Jednoho dne jsem se zeptal mámy: „Myslíš někdy na to, co bys dělala, kdybys nemusela pořád šetřit?“ Máma se zamyslela a pak tiše řekla: „Možná bych si koupila kytku do vázy… nebo bych vás vzala na výlet.“

Ten den jsem pochopil, že i když nás šetření svazuje, láska v naší rodině nikdy nezmizela – jen byla schovaná pod vrstvou strachu a starostí.

Někdy přemýšlím: Je lepší žít s pocitem bezpečí a jistoty, nebo riskovat pro trochu radosti? Co byste udělali vy na mém místě?