Odmítla jsem hlídat vnučku: Teď se ke mně rodina otočila zády

„Mami, já to prostě potřebuju! Nemůžeš mi jednou pomoct?“ křičela na mě dcera Lucie do telefonu. Její hlas byl napjatý, skoro až zoufalý. Seděla jsem na gauči v našem malém bytě v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vnučka Anička měla přijít na hlídání – zase. Už třetí týden v kuse. Ale já už nemohla.

„Lucie, já… dneska opravdu nemůžu. Bolí mě záda, mám migrénu a potřebuju si odpočinout,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale Lucie mě nenechala domluvit.

„Ty nikdy nemáš čas! Když jsem byla malá, taky jsi pořád pracovala. Teď bych čekala, že aspoň pro Aničku tu budeš!“ práskla telefonem.

Zůstala jsem sedět v tichu, jen tikot hodin na stěně mi připomínal, že čas běží dál. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládla. Po smrti manžela před deseti lety jsem se snažila být silná – pro Lucii i pro syna Petra. Všechno jsem dělala pro rodinu: vařila, prala, pomáhala s dětmi, když bylo potřeba. Ale teď… teď už mi síly docházely.

Vzpomněla jsem si na včerejší večer. Seděla jsem s Aničkou u stolu a ona si hrála s pastelkami. „Babi, proč jsi pořád unavená?“ zeptala se mě najednou. Zasmála jsem se, ale v očích mě pálily slzy. „To je tak, když člověk hodně miluje,“ odpověděla jsem jí tehdy.

Jenže dnes už jsem neměla sílu milovat tak moc jako dřív.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Petra: „Mami, slyšel jsem, co se stalo. Lucie je naštvaná, ale měla bys jí pomoct. Vždyť jsi vždycky byla naše opora.“

Zírala jsem na displej a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Proč to všichni berou jako samozřejmost? Proč mám pořád jen dávat a nikdy nic nedostat zpátky?

Odpoledne jsem šla do obchodu. Potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Tak co, Anička u vás dneska není?“ zeptala se s úsměvem.

„Ne, dneska ne,“ odpověděla jsem tiše.

„To je škoda, vždycky ji tu ráda vidím. Ale víte co? Musíte taky myslet na sebe,“ mrkla na mě spiklenecky.

Její slova mě zahřála u srdce. Ale když jsem přišla domů, čekal mě další telefonát – tentokrát od Lucie.

„Mami, já už nevím, co s tebou mám dělat. Jsi sobecká! Všichni ostatní babičky pomáhají svým dětem, jen ty ne! Kvůli tobě jsem musela vzít Aničku do práce a šéfová mi vynadala!“

„Lucie, já tě chápu, ale opravdu už nemůžu…“

„Nechci tě vidět! A Anička taky ne!“ zavěsila.

Seděla jsem dlouho v tichu a dívala se z okna na šedé paneláky. Připadala jsem si najednou zbytečná. Celý život jsem žila pro druhé – a teď? Stačilo jedno NE a všechno bylo pryč.

Večer mi volal Petr. „Mami, Lucie to přehání, ale zkus jí zavolat. Je to těžké pro všechny.“

„A co já? Nikdo se neptá, jak je mně,“ vyhrkla jsem.

Na druhé straně bylo ticho.

„Máš pravdu… Promiň,“ řekl nakonec tiše.

Další dny byly prázdné. Nikdo nezavolal, nikdo nepřišel. Jen sousedka Novotná mi občas zamávala z okna nebo přinesla koláč. Přemýšlela jsem o všem, co se stalo. O tom, jak jsme kdysi s manželem plánovali stáří plné radosti s vnoučaty – a jak teď sedím sama v bytě a bojím se otevřít dveře.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem – stála tam Anička s Lucií.

„Babi, můžu k tobě?“ zeptala se Anička nesměle.

Lucie stála za ní a dívala se stranou.

„Pojď dál,“ usmála jsem se a objala ji.

Lucie mlčela. Nakonec řekla: „Promiň… Asi jsem byla nespravedlivá.“

Objaly jsme se všechny tři a plakaly.

Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Už nikdy to nebude jako dřív.

Teď sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je správné vždycky všechno obětovat pro rodinu? Nebo máme právo říct někdy NE – i když nás to stojí všechno?

Co byste udělali vy na mém místě?