„Pozvala jsem bývalou snachu, aby se ke mně nastěhovala“: Můj syn je mi dnes cizí. Zůstali jsme jen já, vnuk a dcera

„Mami, já už to doma s Petrem nevydržím. Prosím tě, můžu u tebe zůstat aspoň pár dní?“ Jana stála ve dveřích, uplakaná, s malým Kubou v náručí. Venku lilo jako z konve a já cítila, jak se mi svírá srdce. Věděla jsem, že tohle není jen na pár dní. Věděla jsem, že se něco zlomilo – v ní, v něm, v nás všech.

Petr byl vždycky jiný. Možná proto, že vyrůstal bez otce. Jeho táta odešel, když mu byly tři roky. Prý „nezvládal rutinu a moc odpovědnosti“. Jako bych já věděla víc o odpovědnosti – holka o tři roky mladší než on. Ale zvládla jsem to. Vychovala jsem Petra sama, dělala dvě práce, abychom měli na nájem v paneláku na Jižním Městě. Všechno jsem mu dávala – čas, energii, lásku. A on? Oženil se v devatenácti s Janou, holkou z vedlejšího vchodu.

Zpočátku to vypadalo idylicky. Jana byla milá, skromná, pracovitá. Petr byl šťastný, když se jim narodil Kuba. Jenže pak přišly první hádky. Petr začal být podrážděný, uzavřený do sebe. Práce ho nebavila, doma byl nespokojený. „Nikdy jsi mě nenaučila být chlapem,“ vyčetl mi jednou při hádce. „Všechno jsi za mě dělala.“ Ta slova mě bodla jako nůž.

Jana se snažila držet rodinu pohromadě. Ale Petr začal chodit domů později a později. Prý má hodně práce. Ale já věděla své – viděla jsem jeho fotky na Facebooku z hospody s kamarády. Když jsem mu to řekla, jen mávl rukou: „Ty tomu nerozumíš.“

A pak přišel ten večer. Jana s Kubou u dveří, Petr někde bůhvíkde. Pozvala jsem je dál a připravila čaj. Kuba se ke mně přitulil a já cítila jeho malou ručičku ve své dlani. „Babičko, budeš mě chránit?“ zeptal se šeptem. Slíbila jsem mu to.

Dny plynuly a Jana u mě zůstala. Petr se neozýval. Ani jednou nezavolal, nezeptal se na syna. Moje dcera Lucie přijela z Brna a pomáhala nám s Janou zvládat domácnost i Kubovu školku. Byly jsme tři ženy a jeden malý kluk – nová rodina.

Jednou večer jsme seděly s Janou u stolu a povídaly si.

„Myslíš, že jsem udělala chybu?“ zeptala se tiše.

„Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Petr je dospělý muž. Musí si uvědomit, co ztratil.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu já. Možná jsem Petra moc chránila? Možná jsem mu měla dát víc prostoru? Nebo ho víc tlačit k odpovědnosti?

Jednoho dne Petr přišel. Stál ve dveřích, zarostlý, unavený.

„Mami… můžu si promluvit s Kubou?“

Kuba se schoval za mě.

„Proč jsi odešel?“ zeptal se ho.

Petr mlčel.

„Tati, proč už nejsi doma?“

Petr sklopil hlavu.

„Nevím… asi jsem to nezvládl.“

Jana stála opodál a dívala se na něj s bolestí v očích.

„Petr už tu nebydlí,“ řekla jsem tiše.

Odešel stejně tiše, jak přišel.

Od té doby jsme ho viděli jen párkrát. Vždycky na chvíli, vždycky rozpačitě. S Janou jsme si vytvořily vlastní řád – společné večeře, výlety do lesa za Prahou, večerní pohádky pro Kubu.

Lucie mi jednou řekla: „Mami, možná jsme teď šťastnější než dřív.“

Možná měla pravdu. Ale někde hluboko ve mně zůstával smutek a pocit selhání.

Když jdu večer spát a slyším Janu zpívat Kubovi ukolébavku, ptám se sama sebe: Udělala jsem pro Petra opravdu všechno? Nebo jsem ho svou láskou připravila o schopnost být mužem? A co je vlastně správné – chránit své děti za každou cenu, nebo je nechat padnout?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit rodinu, když jeden z nás už nechce bojovat?