Sobota, která mi vzala důvěru – Příběh Jany z pražského sídliště

„To není možné! Kde mám peněženku?“ vyhrkla jsem nahlas, zatímco za mnou už netrpělivě přešlapovala fronta u pokladny v našem malém supermarketu na sídlišti Prosek. Pokladní, paní Novotná, se na mě podívala s mírným úsměvem, ale v očích jí probleskla známka podráždění. „Slečno, můžete si to prosím vyřešit stranou? Máme tu další zákazníky.“

Stála jsem tam jako opařená. Ještě před chvílí jsem ji měla v ruce, když jsem vybírala slevovou kartu. Teď byla pryč. V hlavě mi začaly vířit myšlenky – někdo mi ji musel ukrást! Ale kdo? Všichni kolem mě byli místní, známé tváře z domu nebo okolí. Paní Šimková z vedlejšího vchodu, která si vždycky stěžuje na hlučné děti. Petr, mladý kluk odnaproti, co pomáhá starým lidem s nákupy. Dokonce i moje sestra Lenka, která mě dnes doprovázela.

„Jano, nepanikař,“ šeptla Lenka a položila mi ruku na rameno. „Určitě jsi ji jen někde zapomněla.“

Ale já věděla, že ne. Cítila jsem v žaludku ledový kámen. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe a v očích ostatních jsem četla směs lítosti a podezření. Někdo z nich to musel být! Nebo snad Lenka? Vždyť poslední dobou má finanční problémy…

Zatímco jsem se snažila uklidnit a hledala peněženku ve všech kapsách a taškách, paní Novotná už volala vedoucího. „Pane Králíku, máme tu problém…“

Vedoucí přišel a nabídl mi, že se podíváme na záznamy z kamer. Souhlasila jsem, i když jsem věděla, že to bude trapné – všichni teď budou vědět, že někdo z nás je zloděj.

Zatímco jsme čekali na záznamy, Lenka se mi snažila vysvětlit, že určitě o nic nejde. „Jano, vždyť to je jen peněženka. Nějaké peníze a doklady…“

„To není jen peněženka!“ vybuchla jsem. „Byly tam všechny moje doklady, fotka mámy… A hlavně – někdo mě okradl! Někdo tady!“

Lenka se stáhla a uraženě mlčela. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi záleží na důvěře mezi námi – a jak rychle ji může něco takového narušit.

Když jsme si s panem Králíkem prohlíželi záznamy z kamer, viděla jsem sama sebe, jak vytahuji peněženku u regálu s pečivem. Pak jsem ji položila do košíku a dál vybírala rohlíky. Najednou se ke mně přitočil Petr – ten hodný kluk odnaproti – a něco mi říkal. Smála jsem se, pak jsem odešla k pokladně… Ale co peněženka? Zůstala v košíku!

Na dalším záběru bylo vidět, jak Petr odchází s vlastním košíkem – a v mém košíku už peněženka není.

„To snad není možné,“ zašeptala jsem. „Petr by to nikdy neudělal…“

Ale pochybnost už byla zasetá. Když jsem pak potkala Petra před obchodem, nemohla jsem mu pohlédnout do očí.

„Jano, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Jo… asi jo,“ zamumlala jsem a rychle odešla.

Doma mě čekal další šok – táta byl naštvaný, že jsem byla neopatrná. „To je pořád mobil v ruce a hlava v oblacích! Kdybys dávala pozor…“

Máma se mě snažila utěšit: „To se stane každému… hlavně že jsi v pořádku.“

Ale já cítila jen stud a vztek. Na sebe i na ostatní. Začala jsem podezírat všechny kolem sebe – i Lenku, která se mnou byla celou dobu. Přestala jsem jí věřit. Přestala jsem věřit i Petrovi, který mi tolikrát pomohl s nákupem nebo s kočárkem.

Další dny byly plné napětí. Lenka se mnou skoro nemluvila. Petr mě zdravil jen zdálky. Dokonce i paní Šimková mě začala obcházet obloukem.

Jednoho večera mi přišla anonymní SMS: „Podívej se do schránky.“ Srdce mi bušilo až v krku. Seběhla jsem dolů a ve schránce našla obálku – uvnitř byla moje peněženka! Chyběly jen peníze, ale všechny doklady a fotka mámy byly na místě.

Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Kdo ji tam dal? Proč mi ji nevrátil osobně? A proč mi vzal peníze?

Doma jsem to řekla rodině. Táta jen mávl rukou: „Hlavně že máš doklady.“ Máma mě objala.

Ale vztahy s Lenkou i Petrem už nebyly jako dřív. Něco mezi námi prasklo – něco neviditelného, ale zásadního.

Začala jsem být opatrnější. Nedůvěřivá. Každý pohled souseda mi připadal podezřelý. Každé zaklepání na dveře mě děsilo.

Jednou večer jsem potkala Petra u výtahu.

„Jano… proč se mi vyhýbáš?“ zeptal se tiše.

Nevěděla jsem co říct. „Já… nevím komu mám věřit.“

Petr sklopil oči: „To mě mrzí.“

A odešel.

Od té doby přemýšlím – co je horší? Ztratit peníze nebo důvěru v lidi kolem sebe? Dá se vůbec ještě někomu věřit? Nebo jsme všichni jen obětí vlastních strachů?

Co byste udělali vy na mém místě? Jak byste znovu našli důvěru ve svět kolem sebe?