Sobota v Albertu: Když se život převrátí během minuty

„Paní, jste v pořádku?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála u pokladny v Albertu a zoufale prohledávala kabelku. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo až v krku. „Moment, já… já tu někde mám peněženku,“ koktala jsem a cítila na sobě pohledy lidí ve frontě. Nějaká starší paní si mě změřila od hlavy k patě a zašeptala sousedce: „To jsou dneska lidi, přijde nakupovat a nemá čím zaplatit.“

Byla to obyčejná sobota. Můj muž Petr zůstal doma s dětmi, protože malý Honzík měl rýmu a Adélka si hrála s legem. Já jsem šla nakoupit, jako každý týden. V hlavě jsem měla seznam: mléko, chleba, šunka, jogurty, něco sladkého pro děti. Všechno šlo podle plánu, dokud jsem u pokladny nezjistila, že peněženka je pryč.

„Prosím vás, já ji tu někde mám… možná jsem ji nechala v košíku?“ začala jsem panikařit. Pokladní byla mladá holka s culíkem a znuděným výrazem. „Jestli nemáte čím zaplatit, musíte to nechat tady,“ řekla bez emocí a začala volat vedoucího.

Za mnou už stála fronta nespokojených lidí. Jeden pán v montérkách si odfrkl: „To je zase den…“ Další žena si mě fotila na mobil. Cítila jsem se jako zlodějka. V hlavě mi běželo: Co když mi ji někdo ukradl? Nebo jsem ji nechala doma? Ale přísahala bych, že jsem ji měla ještě u pečiva!

Vedoucí přišel a začal se ptát: „Co se tu děje?“ Pokladní mu vysvětlila situaci. „Paní tvrdí, že ztratila peněženku.“ Vedoucí se na mě podíval s nedůvěrou. „A máte doklady?“

„Všechno bylo v té peněžence!“ vyhrkla jsem zoufale.

V tu chvíli se mi udělalo mdlo. Sedla jsem si na lavičku u východu a snažila se popadnout dech. Lidé kolem mě chodili a šeptali si. Někdo zavolal policii – prý pro jistotu, kdybych chtěla utéct bez placení.

Za chvíli přijeli dva policisté. Jeden z nich, vysoký muž s ostrými rysy, ke mně přistoupil: „Dobrý den, co se stalo?“ Vysvětlila jsem mu situaci, ale měla jsem pocit, že mi nevěří. „Můžeme vám prohledat tašku?“ zeptal se. Souhlasila jsem – co jiného jsem mohla dělat?

Prohledali mi kabelku i nákupní tašku. Nic nenašli. Vedoucí mezitím kontroloval kamerové záznamy. Lidé kolem mě stáli v hloučku a sledovali mě jako nějakou atrakci.

Najednou mi začalo hučet v uších a všechno se rozmazalo. Slyšela jsem jen vzdálené hlasy: „Paní omdlela!“ Někdo volal záchranku.

Probrala jsem se až na zemi mezi regály, kolem mě stáli policisté, prodavačky i několik zvědavců. „Paní, slyšíte mě?“ ptal se záchranář. Přikývla jsem a rozplakala se.

„Já nejsem zlodějka… já jen… ztratila jsem peněženku…“ vzlykala jsem.

Záchranář mě uklidňoval: „To se stane každému. Hlavně klid.“ Policista mezitím dostal zprávu od vedoucího: „Na kamerách je vidět, že jste si peněženku opravdu dávala do kabelky u pečiva.“

„A pak?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Pak k vám přišla nějaká paní a chvíli stála těsně za vámi…“

V tu chvíli mi to došlo – někdo mi ji prostě ukradl! Ale místo soucitu jsem cítila jen podezření a odsouzení od všech kolem.

Záchranáři mě odvezli na pohotovost kvůli kolapsu. Petr přijel za mnou s dětmi – Honzík plakal, Adélka byla vyděšená. Petr mě objal: „To bude dobrý.“ Ale já věděla, že už nic nebude jako dřív.

Musela jsem řešit nové doklady, blokovat karty, vysvětlovat v práci i škole dětí, proč nemám občanku ani peníze. Někteří sousedé si šeptali: „To je ta, co ji chytli v Albertu…“

Nejhorší bylo to ticho doma večer. Seděla jsem u stolu a dívala se na prázdné místo ve své kabelce. Petr se snažil být oporou, ale já cítila jen hanbu a vztek na celý svět.

Jednou večer přišla máma a řekla: „Víš, Hanko, lidi jsou dneska hrozně rychlí v souzení druhých. Ale každý může spadnout na dno během minuty.“

Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci. Proč jsme tak rychlí odsoudit někoho jen proto, že měl smůlu? Proč je pro nás jednodušší věřit tomu nejhoršímu?

Dnes už mám nové doklady i karty, ale pocit studu ve mně zůstal. Když jdu do obchodu, pořád kontroluji kabelku každých pět minut a bojím se pohledů ostatních.

Možná nejsem jediná – možná jsme všichni někdy byli na místě toho druhého.

Co byste dělali vy na mém místě? A proč je pro nás tak těžké věřit lidem v nouzi?