Ticho mého syna: Bolest české matky

„Proč mi to děláte? Proč se mi pořád pletete do života?“ křičela na mě snacha Jana do telefonu, zatímco jsem stála u okna v našem panelákovém bytě na Proseku. V ruce jsem svírala hrnek s vychladlým čajem a snažila se pochopit, kde se to všechno pokazilo. Na druhém konci linky byl i můj syn Tomáš. Mlčel. To ticho mě bolelo víc než Janina slova.

„Tomáši, řekni něco,“ zašeptala jsem zoufale. Ale on jen vzdychl a řekl: „Mami, prosím tě…“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsem zůstala sama s Tomášem, bylo mu tehdy dvanáct. Dělala jsem všechno proto, aby mu nic nechybělo. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na Bulovce, brala noční směny, abych mohla být přes den doma. Nikdy jsem si nestěžovala. Jenže teď, když už je dospělý a má vlastní rodinu, mám pocit, že jsem pro něj přítěží.

Jana mi vyčetla, že se jim pletu do života. Prý volám moc často, prý se pořád ptám, kdy přijedou na návštěvu, prý Tomáše manipuluju proti ní. Ale já jen chtěla vědět, jak se mají. Chtěla jsem slyšet hlas svého syna, vidět vnoučka Filipa aspoň jednou za měsíc. Je to tolik?

Vzpomínám si na den, kdy mi Tomáš poprvé přivedl Janu domů. Byla krásná, sebevědomá, z dobré rodiny z Dejvic. Já byla nervózní, chtěla jsem udělat dojem. Uvařila jsem svíčkovou podle receptu své maminky a doufala, že jí bude chutnat. Jana se usmívala, ale cítila jsem v jejím pohledu odstup. Možná už tehdy věděla, že mezi námi bude napětí.

Po svatbě se všechno zhoršilo. Tomáš se odstěhoval do jejich nového bytu v Holešovicích a já zůstala sama v našem třípokojovém bytě plném vzpomínek. První Vánoce bez něj byly nejhorší. Seděla jsem u stolu s kaprem a bramborovým salátem pro jednoho a dívala se na prázdnou židli naproti sobě.

Začala jsem volat častěji. Nejprve jednou týdně, pak dvakrát… Potřebovala jsem slyšet jeho hlas. Někdy mi nebral telefon celé dny. Když už zavolal zpět, byl unavený, roztržitý. „Mami, mám toho hodně v práci…“

Jednou jsem přišla neohlášeně na návštěvu. Chtěla jsem překvapit Filipa k narozeninám dortem a dárkem – stavebnicí Merkur, kterou měl Tomáš jako malý tak rád. Jana otevřela dveře a její výraz mluvil za vše: „To jste nemusela… Filip má oslavu až zítra.“

Cítila jsem se trapně a zbytečně. Tomáš stál opodál a neřekl nic.

Začaly hádky po telefonu. Jana mi vyčítala každou maličkost – že Filipa rozmazluju sladkostmi, že Tomáš je kvůli mně ve stresu, že jim narušuju soukromí. Snažila jsem se vysvětlit, že to myslím dobře, ale ona mě neposlouchala.

Jednou večer mi Tomáš zavolal sám. „Mami, prosím tě… nech nás trochu být. Jana je z toho špatná.“ Jeho hlas byl unavený a cizí.

„Ale já tě mám ráda…“ zašeptala jsem.

„Já vím,“ odpověděl tiše a zavěsil.

Od té doby volám méně. Snažím se být nenápadná, nevnucovat se. Ale samota je těžká. Přátelé mi říkají: „Najdi si koníčky! Choď na jógu! Jeď na dovolenou!“ Ale jak mám zaplnit prázdnotu po dítěti, které bylo celý můj svět?

Někdy si říkám, jestli jsem ho opravdu milovala správně. Možná jsem ho svým strachem a péčí svázala natolik, že teď potřebuje ode mě utéct co nejdál. Možná má Jana pravdu – možná jsem opravdu příliš zasahovala do jejich života.

Před týdnem mi přišel e-mail od Tomáše: „Mami, omlouvám se za všechno napětí mezi námi. Potřebuju čas na svou rodinu i na sebe. Mám tě rád.“

Seděla jsem dlouho u počítače a brečela jako malá holka.

Dnes je mi šedesát let a poprvé v životě nevím, co bude dál. Dívám se z okna na šedé paneláky a přemýšlím: Kde je hranice mezi mateřskou láskou a sobectvím? Jak poznat, kdy už je čas pustit své dítě úplně? A proč je ticho mého syna někdy horší než jakákoli hádka?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která tohle prožívá. Možná nás je víc – těch, které milovaly až moc.

Řekněte mi… Dá se vůbec někdy přestat být matkou? Nebo je to osud na celý život?