Už nejsem jejich služka: Moje znovuzrození po letech ticha

„Maminko, kdy už bude ten oběd hotový? Děti mají hlad a já musím ještě vyžehlit prádlo!“ ozvalo se z obýváku, kde seděla moje snacha Lucie s mobilem v ruce. Stála jsem u plotny, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Bylo mi padesát osm let a měla jsem pocit, že jsem se vrátila do dětství, kdy mě matka peskovala za každou chybu. Jenže teď to nebyla moje matka, ale žena mého syna, která mě už několik měsíců brala jako samozřejmost.

Když jsem před třemi lety ovdověla, syn Petr mě přemlouval, ať se k nim nastěhuju. „Budeš nám pomáhat s dětmi, aspoň nebudeš sama,“ říkal tehdy. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že rodina drží pohromadě, že si navzájem pomáháme. Jenže postupně jsem zjistila, že pomoc znamená vařit, prát, uklízet, hlídat děti a být vždy po ruce. Nikdo se mě neptal, jak se cítím. Nikdo se nezeptal, jestli bych radši šla na procházku nebo si přečetla knížku.

Jednoho dne jsem seděla na lavičce před domem a dívala se na děti, jak si hrají na písku. Malý Honzík ke mně přiběhl s rozbitým kolenem. „Babi, bolí to!“ plakal. Ošetřila jsem mu ránu a pohladila ho po vlasech. V tu chvíli vyšla Lucie na balkon a zavolala: „Maminko, nezapomeňte pověsit prádlo! A pak prosím utřete prach v obýváku.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vzpomněla jsem si na svou maminku, jak mi vždycky říkala: „Musíš vydržet, rodina je nejdůležitější.“ Ale co když rodina znamená jen nekonečné oběti? Co když už nejsem člověk, ale jen služka?

Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Petr přišel domů pozdě, unavený z práce. „Mami, díky, že jsi nám taková opora,“ řekl a políbil mě na tvář. Cítila jsem vděk, ale i hořkost. Vždyť ani neví, jak moc mě to všechno bolí.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Ráno jsem vstala dřív než obvykle a napsala dopis. „Milý Petře a Lucie, mám vás ráda, ale už nemůžu žít takhle. Nejsem vaše služka. Potřebuji čas pro sebe. Odcházím na pár dní k sestře do Brna. Prosím, zkuste pochopit moje rozhodnutí.“ Dopis jsem položila na stůl a sbalila si pár věcí.

Když jsem odcházela, Lucie stála ve dveřích. „Kam jdete? Dneska je úklid koupelny!“ řekla podrážděně. Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila sílu. „Lucie, nejsem vaše služka. Jsem člověk. Potřebuju žít taky pro sebe.“

U sestry Aleny v Brně jsem poprvé po letech spala celou noc bez toho, abych se budila s pocitem viny. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném – o dětství, o mužích, o snech, které jsme kdysi měly. Alena mi řekla: „Musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“

Po týdnu mi volal Petr. „Mami, Lucie je naštvaná, děti tě hledají… Ale já chápu, že jsi musela odejít. Možná jsme ti toho naložili moc.“ V jeho hlase byla lítost i strach. „Vrátíš se?“ zeptal se tiše.

„Petře, mám vás ráda, ale musíme si nastavit pravidla. Nejsem tu od toho, abych vám sloužila. Chci být babička, ne služka.“

Když jsem se vrátila domů, Lucie mě ignorovala. Děti ke mně běžely a objímaly mě kolem pasu. Petr byl rozpačitý. Sedli jsme si ke stolu a já začala mluvit: „Chci vám pomáhat, ale ne za cenu svého života. Potřebuju čas pro sebe – na knížky, na kamarádky, na procházky. Pokud to nejde, najdu si vlastní bydlení.“

Nastalo ticho. Lucie se zamračila: „A kdo nám pomůže? Já mám tolik práce…“

„Najměte si paní na úklid,“ navrhla jsem klidně. „Já vám ráda pohlídám děti jednou týdně, ale víc nemůžu.“

Petr se nadechl: „Mami, promiň. Byli jsme sobečtí.“

Od té doby se hodně změnilo. Lucie se mnou dlouho nemluvila, ale časem pochopila, že bez mé pomoci musí víc zapojit i Petra. Já začala chodit do knihovny, na výlety s kamarádkami a dokonce jsem začala malovat akvarely – něco, co jsem vždycky chtěla zkusit.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často ochotné obětovat všechno pro druhé? Kde je ta hranice mezi pomocí a ztrátou sebe sama? Možná nejsem jediná matka v Česku, která se někdy cítila jako služka ve vlastní rodině… Jak jste to měly vy?