Zrcadlo nikdy nelže: Cesta za skutečnou krásou

„Proč se na sebe tak díváš, Kláro?“ ozvalo se za mnou, když jsem už poněkolikáté ten den stála před zrcadlem v koupelně. Mamka stála ve dveřích, ruce založené na prsou, a v očích jí plavala směs lítosti a nepochopení. „Vždyť jsi krásná holka.“

Jenže já to neviděla. Viděla jsem jen kruhy pod očima, příliš velký nos a vlasy, které nikdy neposlouchaly. V hlavě mi zněla slova spolužaček: „Kdyby sis aspoň nalíčila řasy…“ nebo „Kláro, ty bys měla zkusit jiný styl.“ Každý den jsem bojovala s pocitem, že nejsem dost dobrá. Ve škole na gymplu v Brně se všechno točilo kolem vzhledu. Instagramové fotky, značkové oblečení, dokonalé účesy. Já byla ta šedá myš, co se schovává za knihami.

Jednoho dne přišla do třídy nová holka – Tereza. Měla na sobě vytahaný svetr, rozcuchané vlasy a na tváři upřímný úsměv. Všichni si ji nejdřív prohlíželi s despektem, ale ona se nenechala rozhodit. Sedla si vedle mě a hned se začala bavit o knížkách. „Víš, že krása je jenom iluze?“ řekla mi jednou o přestávce. „Lidi tě budou soudit vždycky, ale to nejdůležitější je, jak se cítíš sama se sebou.“

Tereza byla jako zjevení. Neřešila, co si o ní kdo myslí. Smála se nahlas, když jí něco přišlo vtipné, a nebála se říct svůj názor. Začala jsem s ní trávit víc času a pomalu jsem si všímala, jak mě její pohled na svět mění. Přesto jsem se doma pořád hádala s mamkou. „Proč si nevezmeš tu novou sukni? Vždyť by ti slušela!“ naléhala na mě před rodinnou oslavou.

„Mami, nechci být někdo jiný jen proto, abych se líbila ostatním,“ vybuchla jsem jednou večer. Táta jen mlčky seděl u stolu a listoval novinami. „Kláro, svět je krutý,“ řekl tiše. „Musíš se naučit přizpůsobit.“

Ale já už nechtěla žít podle cizích pravidel. Začala jsem psát blog o tom, jaké to je být jiný v době dokonalých filtrů a umělých úsměvů. První komentáře byly kruté: „Jsi jenom závistivá, protože nejsi hezká.“ Ale pak mi začaly psát holky z celé republiky: „Díky tobě mám pocit, že nejsem sama.“

Jednoho dne mě Tereza vzala na výlet do Moravského krasu. Seděly jsme na skále a dívaly se do dálky. „Víš, Kláro,“ začala opatrně, „já jsem taky měla období, kdy jsem nenáviděla svůj odraz v zrcadle. Ale pak jsem si uvědomila, že zrcadlo nikdy nelže – ukáže ti přesně to, co cítíš uvnitř.“

Ta slova mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté. Začala jsem si všímat maličkostí – jak se mi rozsvítí oči, když mluvím o věcech, které mě baví; jak se směju s kamarády; jak umím být laskavá k ostatním. Pomalu jsem začala chápat, že skutečná krása není o tom, co vidím v zrcadle, ale o tom, co vyzařuju.

Rodinné vztahy ale byly pořád napjaté. Mamka nechápala, proč nechci chodit na kosmetiku jako její kolegyně z práce. Táta mě občas přistihl při psaní blogu a jen zakroutil hlavou: „Tohle tě neuživí.“ Ale já cítila, že dělám něco důležitého.

Jednou večer přišla mamka do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Víš, Klárko,“ začala nejistě, „já jsem taky nikdy nebyla spokojená sama se sebou. Moje máma mi pořád říkala, že musím být hezká pro chlapy… Možná proto na tebe tolik tlačím.“

Poprvé jsme spolu mluvily otevřeně o tom, jak těžké je být ženou v dnešní době. Plakaly jsme obě dvě a já jí slíbila, že budu hledat cestu k sobě – ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě samotné.

Na maturitním plese jsem si poprvé vzala šaty podle svého vkusu – jednoduché černé bez výstřihu a bez třpytek. Tereza mi udělala účes a já se cítila krásná taková, jaká jsem byla. Když jsem vešla do sálu, slyšela jsem šepot: „To je ta Klára? Vypadá úplně jinak…“ Ale tentokrát mi to bylo jedno.

Dnes už vím, že největší odvaha je být sám sebou v době, kdy všichni chtějí být někým jiným. Zrcadlo už pro mě není nepřítelem – je to můj spojenec.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro nás tak těžké přijmout sami sebe? A kolik lidí kolem nás by mohlo být šťastnějších, kdyby měli odvahu sundat masku a ukázat svou pravou tvář?