Moje dcera, její vlasy a naše rodina na hraně: Můžeme obětovat dítě pro ideu?

„Ne! Nechci! Mami, prosím, nedělej to!“ Terezčin křik se rozléhal po našem bytě v paneláku na Jižním Městě tak silně, že jsem měl pocit, že se zastavil čas. Stál jsem v předsíni s taškou v ruce, právě jsem se vrátil z práce a místo obvyklého „Ahoj tati!“ mě přivítal pláč. Jana stála v koupelně, v ruce držela strojek na vlasy a její tvář byla tvrdá jako žula.

„Terezo, už jsme to probraly. Je to správné. Kdyby jsi byla nemocná ty, taky bys chtěla, aby tě kamarádky podpořily,“ řekla Jana a snažila se znít klidně, ale v očích jí hořel oheň.

„Ale já nechci být plešatá! Všichni se mi budou smát!“ vzlykala Terezka a schovávala si hlavu do dlaní. Bylo jí teprve deset a její dlouhé hnědé vlasy byly její pýchou. Vždycky si je ráda česala do copánků a teď měla přijít o všechno kvůli rozhodnutí, které neudělala sama.

„Co se tady děje?“ zeptal jsem se a snažil se potlačit vztek i strach. Jana se na mě podívala s výrazem, který jsem u ní neznal.

„Terezčina spolužačka Anička má leukémii. Holky ze třídy se rozhodly, že si oholí hlavy na podporu. Tereza se nejdřív přihlásila, ale teď couvá. Já myslím, že by to měla dodržet,“ vysvětlila mi Jana.

„A co když nechce? To ji donutíš?“ vyhrkl jsem a cítil, jak mi buší srdce.

„Není to jen o ní! Je to o solidaritě, o tom, že nejsme lhostejní!“ odsekla Jana.

Tereza mezitím utekla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Zůstal jsem stát v koupelně s Janou a mezi námi viselo ticho těžké jako olovo.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Jana seděla u stolu a zírala do prázdna. Já chodil po bytě jako lev v kleci. Slyšel jsem Terezku tiše plakat za zavřenými dveřmi.

Druhý den ráno byla atmosféra ještě horší. Tereza odmítla jít do školy. „Nechci, aby mě všichni viděli takhle,“ šeptala a schovávala si hlavu pod polštář. Jana byla neoblomná: „Musíš být silná. Anička je na tom mnohem hůř.“

Cítil jsem bezmoc. Na jedné straně jsem chápal Janinu snahu vychovat z Terezy člověka s velkým srdcem. Na druhé straně jsem viděl zlomenou holčičku, která přišla o něco, co pro ni bylo důležité. Začal jsem pochybovat – kde je hranice mezi výchovou k hodnotám a nátlakem?

Večer jsme měli rodinnou poradu. Seděli jsme u stolu – Jana, já a Tereza s čepicí na hlavě.

„Terezo,“ začal jsem opatrně, „proč jsi nejdřív chtěla Aničku podpořit?“

Tereza se na mě podívala zarudlýma očima. „Protože mi jí bylo líto. Ale myslela jsem, že to bude něco jiného… třeba sbírka nebo náramek. Ne že přijdu o vlasy.“

Jana si povzdechla: „Někdy musíme udělat něco nepohodlného pro vyšší dobro.“

„Ale mami, já mám pocit, že jsi rozhodla za mě,“ řekla Tereza tiše.

V tu chvíli mi došlo, že jsme možná překročili čáru. Že jsme místo podpory vnutili dítěti cizí boj.

Další dny byly plné napětí. Tereza chodila do školy s čepicí a doma byla zamlklá. Jana byla podrážděná a hádavá. Já se snažil najít cestu zpět k normálnosti, ale nevěděl jsem jak.

Jednou večer jsem slyšel Terezu mluvit s babičkou po telefonu: „Babi, já už nejsem hezká…“ Srdce mi puklo.

Začali jsme chodit k rodinnému psychologovi. Ten nám pomohl pochopit, že i dobré úmysly mohou mít špatné následky. Že dítě není nástroj našich ideálů.

Dnes už má Tereza vlasy zpátky a občas si z toho dělá legraci. Ale jizva zůstala – nejen na její hlavě, ale i mezi mnou a Janou. Často si kladu otázku: Udělali jsme správně? Nebo jsme selhali jako rodiče?

Možná je největší obětí právě rodina sama – když zapomeneme naslouchat jeden druhému.

Co myslíte vy? Kde je hranice mezi výchovou k hodnotám a respektem k dítěti? Dá se vůbec najít správná odpověď?