„Ahoj, Anno. Upřímně, chybíš mi. Bydlíme tak blízko, a přesto spolu nemluvíme. Přijď na kávu,“ řekla moje bývalá tchyně

Anna se právě usadila ve svém novém bytě, útulném malém místě jen pár bloků od svého starého domova. Byl to nový začátek po bouřlivém rozvodu s jejím manželem Petrem. Konečně se začínala cítit jako sama sebou, užívala si klidu a ticha, které přicházelo s životem o samotě. To bylo až do chvíle, kdy obdržela nečekanou zprávu od své bývalé tchyně, Jany.

„Ahoj, Anno. Upřímně, chybíš mi. Bydlíme tak blízko, a přesto spolu nemluvíme. Přijď na kávu,“ stálo ve zprávě.

Anna zírala na svůj telefon, zmatená. Jana k ní nikdy nebyla zvlášť vřelá, ani v nejlepších dnech jejího manželství s Petrem. Náhlé pozvání působilo nepatřičně, téměř neskutečně. Zvažovala, zda odpovědět nebo to úplně ignorovat. Zvědavost ji přemohla a rozhodla se pozvání přijmout.

Následující ráno se Anna ocitla před Janiným domem, stejným domem, který navštěvovala nesčetněkrát během svého manželství. Zhluboka se nadechla a zazvonila na zvonek. Jana otevřela dveře s úsměvem, který vypadal upřímně, ale nesl podtón něčeho, co Anna nedokázala přesně určit.

„Anno! Je tak dobré tě vidět,“ řekla Jana a pozvala ji dovnitř.

Dům vypadal stejně, ale přesto se zdál jiný. Vzduch byl hustý nevyřčenými slovy a nevyřešenými napětími. Posadily se v obývacím pokoji a Jana jim oběma nalila šálek kávy.

„Tak jak se máš?“ zeptala se Jana a prolomila ticho.

„Mám se dobře,“ odpověděla Anna opatrně. „Jen se snažím posunout dál.“

Jana přikývla, její oči byly vzdálené. „Vím, že to mezi tebou a Petrem bylo těžké. Chtěla jsem jen říct, že mě mrzí jakákoli role, kterou jsem v tom hrála.“

Anna byla překvapená. Omluva byla to poslední, co očekávala. „Děkuji, Jano. To pro mě hodně znamená.“

Chvíli si povídaly, vzpomínaly na staré časy a doháněly novinky. Na chvíli to vypadalo, že překonávají propast, která mezi nimi vždy existovala. Ale jak konverzace pokračovala, Anna začala cítit skrytý motiv.

„Anno,“ začala Jana váhavě, „potřebuji se tě na něco zeptat.“

„Jistě, co to je?“ odpověděla Anna s ostražitostí.

„Jde o Petra,“ řekla Jana s lehce třesoucím se hlasem. „Od rozvodu má problémy. Doufala jsem, že bys s ním mohla promluvit, možná mu pomoci najít nějaké uzavření.“

Anna pocítila nával hněvu. Nešlo o usmíření nebo vykoupení; šlo o Petra. Vždycky šlo o něj.

„Jano, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekla Anna pevně. „Petr a já jsme skončili. Oba jsme se posunuli dál.“

Janina tvář zvadla a teplo v jejích očích se změnilo v chlad. „Chápu,“ řekla stroze. „Tak děkuji, že jsi přišla.“

Zbytek návštěvy byl trapný a napjatý. Anna rychle dopila kávu a našla si výmluvu k odchodu. Když se vracela do svého bytu, nemohla setřást pocit zklamání a zrady. Doufala v opravdové spojení, ale uvědomila si, že některé vztahy jsou nenapravitelné.

V následujících dnech obdržela Anna několik dalších zpráv od Jany, každou zoufalejší než tu předchozí. Všechny je ignorovala s vědomím, že otevírání starých ran by přineslo jen více bolesti.

Život šel dál, ale setkání s Janou zanechalo v Anniných ústech hořkou pachuť. Naučila se, že ne všechny pokusy o usmíření jsou upřímné a že někdy posunout se dál znamená nechat některé lidi za sebou navždy.