Celý den jsem vařila, ale místo pochvaly mě manžel ponížil před rodinou: Můj muž je šéfkuchař

„Tohle jídlo je přesolené, brambory rozvařené a maso suché. To jsi opravdu vařila celý den?“ ozval se hlas mého manžela Petra přes celý stůl. Všichni ztichli. Srdce mi bušilo až v krku a měla jsem pocit, že se propadnu hanbou pod stůl. Moje maminka se snažila zachránit situaci: „Ale Petře, vždyť je to výborné, Jana si dala tolik práce.“ Jenže on se jen ušklíbl a pokračoval: „Kdybych měl v restauraci kuchaře s takovým výsledkem, už by tam nepracoval.“

Seděla jsem mezi talíři, které jsem od rána připravovala s nadějí, že tentokrát to bude jiné. Že tentokrát mě Petr pochválí. Že uvidí, jak moc se snažím. Místo toho jsem cítila, jak mi slzy stékají po tváři a já je rychle utírám do ubrusu, aby si toho nikdo nevšiml. Ale všichni to viděli. Moje sestra Lucie se na mě soucitně podívala a šeptla: „Nenech si to líbit.“

Petr je šéfkuchař v jedné z nejlepších restaurací v Praze. Jeho jméno zná každý gurmán, jeho jídla jsou na Instagramu a v časopisech. Když jsme se poznali, obdivovala jsem jeho vášeň pro vaření. Všechno muselo být dokonalé – od surovin až po servírování. Jenže doma to znamenalo, že každé moje jídlo bylo podrobeno kritice. „Polévka je moc řídká.“ „Těstoviny jsou rozvařené.“ „Salát je bez chuti.“

Dlouho jsem si říkala, že je to vlastně dobře – že mě posouvá dál. Že se od něj můžu učit. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá. A dneska, když jsem chtěla pohostit celou rodinu, jsem doufala aspoň v jedno slovo uznání.

„Petře, mohl bys být trochu milejší?“ ozvala se moje maminka tiše. On jen mávl rukou: „Jídlo je základ rodiny. Když to neumíš, tak proč se do toho pouštíš?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastního bytu. Ale zůstala jsem sedět a dívala se na své ruce – ruce, které celý den krájely, míchaly a ochutnávaly. Vzpomněla jsem si na ráno, kdy jsem vstávala dřív než všichni ostatní, abych měla čas na všechno připravit. Jak jsem hledala recepty na internetu a psala si nákupní seznam. Jak jsem v supermarketu vybírala ty nejlepší brambory a čerstvou zeleninu.

Když Petr přišel domů a viděl mě v kuchyni, jen se pousmál: „Tak co dneska spálíš?“ Snažila jsem se to brát jako vtip, ale bodlo mě to. „Dneska chci udělat všechno sama,“ řekla jsem mu pevně. On jen pokrčil rameny: „Jak myslíš.“

Během vaření jsem si představovala, jak bude rodina sedět u stolu a chválit moje jídlo. Jak Petr uzná, že i já něco umím. Ale realita byla jiná.

Po večeři se atmosféra u stolu změnila. Moje teta Alena začala mluvit o tom, jak její manžel nikdy nekritizuje její vaření před ostatními. „Tohle bych si nenechala líbit,“ řekla nahlas a podívala se na Petra. Ten jen protočil oči a odešel do obýváku.

Zůstala jsem s mámou v kuchyni a začala sklízet talíře. „Janičko, nenech si to od něj líbit,“ řekla mi tiše. „Jsi skvělá žena a matka. On má možná hvězdné ruce, ale ty máš srdce.“

Večer jsme s Lucií seděly na balkoně a ona mi nalila skleničku vína. „Proč s ním vlastně pořád jsi?“ zeptala se opatrně. Mlčela jsem dlouho. „Protože ho miluju… nebo aspoň jsem si to myslela,“ odpověděla jsem nakonec.

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kolikrát už mě Petr ponížil před ostatními – nejen kvůli vaření, ale i kvůli jiným věcem. Jak často mi říkal, že bych měla být víc jako jeho kolegyně z práce – elegantní, sebevědomá, úspěšná.

Ráno jsem vstala dřív než on a šla do kuchyně. Dívala jsem se na zbytky jídla ze včerejška a najednou mi bylo jasné, že už takhle dál žít nechci. Že nechci být ta, která se pořád snaží zalíbit někomu, kdo ji nikdy neocení.

Když Petr přišel do kuchyně, podíval se na mě: „Co je? Zase budeš trucovat?“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla nahlas: „Nechci už být tvým pokusným králíkem ani terčem tvých vtipů.“ On zůstal stát překvapený a nevěděl co říct.

Možná je čas začít myslet na sebe. Možná je čas najít odvahu být sama sebou – i když to znamená jít proti tomu, co ode mě všichni čekají.

Kolik z vás už někdy zažilo pocit, že nejste dost dobří pro někoho blízkého? A kolik z vás našlo sílu postavit se za sebe?