„Celý život jsem si myslela, že selhávám jako matka. Až dospělá dcera mi otevřela oči.“

„Mami, proč pořád utíráš ten prach? Stejně tu nikdo nechodí,“ ozvalo se za mnou. Zůstala jsem stát s hadrem v ruce, zády ke dveřím. Hlas mé dcery Kláry mě vytrhl z myšlenek, které mě pronásledují už roky. Vždycky jsem měla pocit, že musím mít všechno perfektní – čistý byt, teplé jídlo na stole, úsměv na tváři. Ale stejně jsem měla pocit, že to nestačí. Že já nestačím.

„Jen tak, Klárko. Když je pořádek, aspoň něco mám pod kontrolou,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že nepozná, jak moc mě její otázka zasáhla. Ale ona přišla blíž a posadila se ke stolu. „Mami, já už nejsem dítě. Můžeš mi říct pravdu.“

Pravda? Jaká pravda? Že se každý den probouzím s pocitem viny? Že když ráno vstanu do prázdného bytu, kde už dávno není dětský smích ani nepořádek po stavebnicích, cítím jen prázdnotu a strach? Strach, že jsem něco pokazila. Že jsem nebyla dost dobrá máma.

Když byla Klára malá, její otec – můj muž Petr – pracoval od rána do večera. Všechno bylo na mně. Ráno ji vzbudit, připravit snídani, vypravit do školky, pak do práce, odpoledne nákup, úkoly, večeře. Petr přišel domů pozdě, unavený a podrážděný. Často jsme se hádali kvůli maličkostem. On tvrdil, že přeháním, že dítě potřebuje pevnou ruku a ne rozmazlování. Já chtěla být jiná než moje máma – ta byla přísná a chladná. Jenže někdy jsem byla tak unavená, že jsem na Kláru křičela kvůli rozlitému kakau nebo rozházeným pastelkám.

„Mami, já si pamatuju hlavně to hezké,“ řekla Klára najednou, jako by mi četla myšlenky. „Pamatuju si, jak jsi mi zpívala před spaním a jak jsme spolu pekly bábovku.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Proč si pamatuje zrovna tohle? Proč ne ty chvíle, kdy jsem byla protivná a nervózní?

„Ale já… já jsem na tebe často křičela. Byla jsem protivná. Někdy jsem tě nechala samotnou u televize jen proto, že jsem neměla sílu si s tebou hrát,“ vyhrkla jsem.

Klára se usmála a pohladila mě po ruce. „Mami, byla jsi sama na všechno. Já to teď chápu. A nikdy jsem necítila, že bys mě neměla ráda.“

V tu chvíli mi v hlavě proběhly všechny ty roky – první den ve školce, když Klára plakala a já ji musela nechat ve třídě s cizími dětmi; její první zlomené srdce na gymplu; maturita, na kterou jsem jí pekla její oblíbený koláč; hádky kvůli jejímu výběru vysoké školy; ticho po tom, co odešla do Brna studovat a já zůstala sama s Petrem v našem tichém bytě.

Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Po Klářině odchodu jsme spolu skoro nemluvili. On seděl u televize nebo chodil na pivo s kamarády. Já utírala prach a skládala Klářiny věci do krabic – jako bych tím chtěla zastavit čas.

Jednou večer jsme se s Petrem pohádali tak hlasitě, že mě slyšeli i sousedi. Vyčetl mi všechno – že jsem rozmazlila dceru, že nejsem dost vděčná za to, co máme, že pořád jen fňukám. Já mu zase vyčetla jeho lhostejnost a to, že nikdy nebyl doma.

Druhý den ráno odešel a už se nevrátil. Rozvod byl rychlý a tichý. Klára byla v Brně a já zůstala sama v našem bytě na sídlišti v Praze 4.

Od té doby uplynulo deset let. Každý den jsem si opakovala: „Nejsi dobrá matka.“ Když mi Klára volala nebo přijela na návštěvu, snažila jsem se být veselá a silná. Ale uvnitř mě hlodal strach – co když mi jednou řekne, že jsem jí zkazila život?

A teď tu sedí naproti mně, dospělá žena s vlastními starostmi a úsměvem na tváři.

„Mami,“ řekla tiše, „já tě obdivuju. Vážně. Vždycky jsi všechno zvládla sama. A i když jsi někdy byla unavená nebo protivná… vždycky jsi tu pro mě byla.“

Rozplakala jsem se. Poprvé po letech ne ze smutku nebo výčitek – ale z úlevy.

„Proč jsme si tohle nikdy neřekly dřív?“ zeptala jsem se mezi vzlyky.

Klára pokrčila rameny: „Možná jsme obě čekaly na správný čas.“

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o dětství, o mých i jejích chybách, o tom, co nás bolí i těší.

Dnes už vím, že dokonalost neexistuje. Že i když člověk dělá chyby, může být milován. A že někdy stačí jediné slovo od těch nejbližších – aby člověk konečně odpustil sám sobě.

Možná nejsem dokonalá matka… Ale kdo vlastně je? A kolik z nás žije roky s pocitem viny místo toho, abychom si dovolili být prostě jen lidmi?