Co za drzostná rodina! Bal se, jedeme domů. Už se sem nikdy nevrátím.

„To snad nemyslíš vážně, Jirko! Tvoje máma mě právě nazvala rozmazlenou městskou fiflenou!“ vyhrkla jsem, když jsem za sebou zabouchla dveře pokoje pro hosty. Jirka stál v předsíni, tvářil se provinile a v ruce svíral hrnek s čajem, který mi před chvílí přinesl jeho otec. „Prosím tě, Kláro, neřeš to. Máma je prostě taková. Vždycky říká, co si myslí.“

Ale já jsem věděla, že tohle nebylo jen tak. Už od chvíle, kdy jsme přijeli do jejich domu v malé vesnici u Hradce Králové, jsem cítila napětí. Tchyně paní Novotná mě přivítala s ledovým úsměvem a hned mezi dveřmi mi oznámila, že „u nich se boty zouvají“ a „městské manýry tu nejsou vítané“. Snažila jsem se to přejít, ale každá další poznámka byla jako bodnutí jehlou.

U večeře to začalo být opravdu nepříjemné. „Tak co, Klárko, už jsi se naučila vařit něco pořádného? Nebo pořád jen ty svoje salátky?“ rýpla si tchyně a její muž se uchechtl. Jirka mlčel a díval se do talíře. „Mami, Klára pracuje na plný úvazek, nemá čas stát u plotny jako ty,“ ozval se nakonec tiše. „No jo, dneska už ženský nechtějí dělat nic pořádně,“ povzdechla si tchyně a já cítila, jak mi hoří tváře.

Po večeři jsem šla do kuchyně s nádobím. Tchyně mě následovala. „Víš, Kláro, já jsem si vždycky představovala pro Jirku někoho… praktičtějšího. Někoho, kdo ví, co je to práce na zahradě a nehroutí se z trochu špíny.“ Zůstala jsem stát s talířem v ruce. „Paní Novotná, já se snažím…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Snažit se nestačí. Jirka potřebuje pevné zázemí. A ne ženu, která pořád jen něco řeší a všechno dramatizuje.“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufr a odjet. Ale kvůli Jirkovi jsem zůstala. Večer jsme si šli lehnout a já mu všechno řekla. „Jirko, tvoje máma mě nesnáší. Já už to dál nezvládnu.“ On jen tiše řekl: „Ona je prostě taková. Ale já tě miluju.“ Chtěla jsem mu věřit.

Ráno nás čekala další „milá“ snídaně. Tchán začal vyprávět o tom, jak by bylo fajn, kdybychom už měli děti. „Všichni v okolí už mají aspoň dvě! Co vy pořád čekáte?“ Tchyně přisadila: „Možná kdyby Klára nebyla tak zahleděná do své práce…“ V tu chvíli mi praskly nervy. „A co když děti mít nemůžeme? Napadlo vás to někdy?“ vyhrkla jsem a v kuchyni zavládlo ticho.

Jirka mě vzal za ruku a odvedl do pokoje. „Kláro, promiň… Já nevím, co mám dělat.“ „Jirko, proč se nikdy nezastaneš mě? Proč vždycky mlčíš?“ rozplakala jsem se.

Odpoledne přišla poslední kapka. Slyšela jsem tchyni, jak v obýváku šeptá sousedce: „Ona není pro našeho Jirku dost dobrá. Měla by si najít někoho z města.“ Vyběhla jsem ven a vykřikla: „Tohle už stačilo! Balíme se a jedeme domů! Nikdy už sem nevkročím!“

Cesta autem byla tichá. Jirka řídil a občas po mně pokukoval. „Kláro… já nevím, co mám dělat. Jsou to moji rodiče… Ale ty jsi moje žena.“ Mlčela jsem a dívala se z okna na ubíhající pole.

Doma jsme spolu několik dní skoro nemluvili. Jirka byl ztracený mezi dvěma světy – mezi loajalitou k rodičům a láskou ke mně. Já jsem byla plná vzteku i smutku.

Jednoho večera přišel do ložnice a sedl si ke mně na postel. „Kláro, já tě nechci ztratit. Ale nevím, jak to udělat… Máma je tvrdohlavá a táta ji vždycky podpoří.“ Podívala jsem se na něj: „Jirko, já už tam nikdy nechci jet. Nechci být někde, kde mě ponižují a kde nejsem vítaná.“ Přikývl: „Rozumím ti. Ale bude to těžké… Oni to nepochopí.“ „A co my dva? Pochopíme to my?“

Od té doby jsme začali chodit na párovou terapii. Učili jsme se spolu mluvit o tom, co nás bolí a co potřebujeme. Jirka poprvé v životě řekl své matce do telefonu: „Mami, Klára je moje žena a chci, abyste ji respektovali.“ Tchyně práskla telefonem.

Náš vztah prošel krizí, ale přežili jsme ji silnější – aspoň zatím. Stále nevím, jestli někdy dokážu odpustit jeho rodičům jejich slova a chování.

Někdy v noci přemýšlím: Je možné žít šťastně s člověkem, jehož rodina vás nikdy nepřijme? Může láska opravdu překonat všechno? Co byste udělali vy na mém místě?