Čtyři roky podpory: Když láska nestačí zaplatit účty

„Kdy už konečně zaplatíš tu elektřinu, Petře?“ vyhrkla jsem, aniž bych si to předem promyslela. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr seděl u stolu, upřeně zíral do hrnku s kávou a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde.

Když jsme se před čtyřmi lety poznali, byl Petr čerstvě po rozvodu. Jeho bývalá žena, Jana, mu nechala syna Tomáška jen na víkendy a sama si našla nového partnera. Petr se tehdy nastěhoval zpátky k rodičům do Modřan. Já, o osm let mladší, jsem byla plná ideálů a věřila, že láska zvládne všechno. Když jsme spolu začali chodit, brala jsem jeho minulost jako výzvu. „On potřebuje někoho, kdo ho podrží,“ říkala jsem si. Jenže dnes už vím, že jsem si na záda naložila víc, než unesla.

První rok byl krásný. Petr byl pozorný, nosil mi květiny a plánoval výlety. Když přišel s tím, že bychom mohli bydlet spolu, byla jsem nadšená. Pronajala jsem si byt a on se ke mně nastěhoval. „Neboj se, všechno zvládneme,“ sliboval mi tehdy. Jenže už po pár měsících jsem zjistila, že všechny složenky platím já. „Teď mám těžké období v práci,“ omlouval se. „Ale hned jak dostanu prémie, všechno ti vrátím.“ Jenže prémie nikdy nepřišly.

Moje máma mě varovala: „Lucko, dej si pozor. Chlap, co se neumí postarat o rodinu, není chlap.“ Ale já ji neposlouchala. Věřila jsem, že Petr potřebuje čas. Jenže čas plynul a já začala tahat dvě práce – přes den v kanceláři na Smíchově a večer brigáda v pekárně. Petr chodil domů pozdě, unavený z práce v autodílně, ale peníze do domácnosti nenosil. „Platím alimenty na Tomáška,“ říkal pokaždé, když jsem se zeptala.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Martinou v kavárně na Vinohradech a svěřila se jí: „Mám pocit, že žiju s dalším dítětem, ne s partnerem.“ Martina se zamračila: „A co na to říkáš?“ Pokrčila jsem rameny: „Nic. Bojím se, že když začnu tlačit na peníze, odejde.“ Martina mě chytla za ruku: „Lucko, ty nejsi jeho matka!“

Doma jsem pak dlouho přemýšlela nad tím, proč mám strach říct si o to, co je spravedlivé. Možná proto, že jsem vyrůstala jen s mámou a vždycky jsem chtěla mít úplnou rodinu. Možná proto, že Petr uměl být tak laskavý a pozorný – když chtěl.

Čas plynul a já začala být unavená. Každý měsíc mi zbylo sotva na jídlo a občas jsem musela půjčit od mámy. Petr si občas koupil nové nářadí do dílny nebo vzal Tomáška do kina – ale složenky pořád platila jen moje výplata.

Jednoho dne mi přišel dopis od majitele bytu: „Pokud nezaplatíte nájem do konce měsíce, budeme nuceni smlouvu ukončit.“ Seděla jsem u stolu a třásla se vzteky i strachem. V tu chvíli přišel Petr domů.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „musíme si promluvit.“ Zvedl oči od mobilu: „Co je zase?“

„Nemáme na nájem. Potřebuju, abys mi pomohl. Už to sama nezvládnu.“ Chvíli mlčel a pak jen pokrčil rameny: „Já ti říkal, že teď nemám peníze navíc. Musím platit alimenty a ještě splácím dluhy po rozvodu.“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„A co já? Myslíš si, že já nemám žádné výdaje? Čtyři roky tě živím! Myslíš si, že je fér, abych všechno táhla sama?“ Hlas se mi zlomil a slzy mi tekly po tvářích.

Petr vstal od stolu a začal chodit po kuchyni: „Tak co chceš dělat? Vyhodíš mě?“ Jeho slova mě bodla jako nůž.

„Nechci tě vyhodit,“ šeptla jsem. „Chci jen, abys byl můj partner. Abychom byli tým.“ Petr si povzdechl: „Já se snažím… Ale prostě to teď nejde.“ Odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Seděla jsem tam dlouho sama a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Proč mám pocit, že všechno je jen na mně? Proč mám strach říct si o pomoc? A proč mám pocit viny za to, že chci něco tak samozřejmého?

Druhý den ráno jsem vstala dřív než Petr. Udělala jsem mu kávu a položila před něj složenky. „Petře,“ řekla jsem tiše, „potřebuju aspoň polovinu na nájem a energie. Jinak to dál nejde.“ Podíval se na mě smutně: „Já fakt nevím, kde to vzít…“ V tu chvíli mi došlo, že čekat na zázrak nemá smysl.

Odpoledne jsem zavolala mámě: „Mami, můžu k tobě na pár dní?“ Věděla hned: „Lucko, vždycky máš u mě dveře otevřené.“ Sbalila jsem si pár věcí a odešla.

Petr mi ještě ten večer volal: „To mě fakt necháš samotného?“ Mlčela jsem dlouho a pak jen řekla: „Potřebuju čas přemýšlet.“ Položila jsem telefon a poprvé za dlouhou dobu se mi ulevilo.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli má naše manželství šanci přežít. Ale vím jedno – už nikdy nechci být ta jediná, kdo všechno táhne.

Možná je čas začít myslet i na sebe. Co myslíte vy? Je správné obětovat všechno pro vztah – nebo má každý právo chtít od partnera férovost?