Dárek na poslední chvíli: Divadelní lístky a zkouška přátelství

„To si snad děláš srandu, Jano!“ vykřikla jsem do telefonu, když jsem v poledne vytáhla z poštovní schránky obálku s dvěma lístky do Národního divadla. „Představení začíná za dvě hodiny! Já mám dneska ještě práci, musím vyzvednout Matěje ze školky a večer jsem chtěla konečně dodělat tu prezentaci.“

Na druhém konci se ozval Janin smích. „No tak, Lucko, vždyť víš, že spontánnost je kořením života! A navíc – je to premiéra, lístky byly skoro nemožné sehnat. Překvapení! Vezmi si na sebe něco hezkého a užij si večer. Já vím, že to zvládneš.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla protestovat. Stála jsem v předsíni, v ruce ty zatracené lístky, a cítila jsem, jak se mi v hrudi mísí vztek s bezmocí. Jana byla vždycky taková – impulzivní, nespoutaná, přesvědčená, že její nápady jsou tím nejlepším kořením všedních dní. Jenže já už dávno nebyla ta holka z gymplu, která by kvůli divadlu vynechala učení na maturitu nebo se v noci toulala Prahou.

„Mami?“ ozvalo se za mnou. Matěj stál ve dveřích dětského pokoje a v ruce držel rozbitý model letadla. „Můžeš mi to spravit?“

Podívala jsem se na něj a najednou mě bodlo u srdce. Měla jsem před sebou další obyčejné odpoledne – práce, domácnost, dítě – a místo toho mi někdo cizí diktuje, jak mám strávit večer. Bylo to fér? Bylo to vůbec milé?

Zavolala jsem mámě. „Mami, prosím tě, mohla bys dneska pohlídat Matěje? Jana mi dala lístky do divadla… Ano, dneska. Za dvě hodiny.“

Máma si povzdechla. „Lucko, ty máš ale kamarádku! No dobře, přiveď ho. Ale příště mi dej vědět dřív.“

Cestou do školky jsem přemýšlela o Janě. Vždycky byla hvězdou večírků, ta, která všechny rozesmála a nikdy neřešila následky. Já byla její stín – spolehlivá Lucka, která vždycky všechno zařídila. Po škole jsme se trochu odcizily; já se vdala, ona cestovala po světě. Ale když se vrátila do Prahy, naše přátelství se obnovilo – jenže já už byla jiná.

Večer jsem stála před zrcadlem a snažila se přesvědčit samu sebe, že to bude fajn. Oblékla jsem si šaty, které jsem neměla na sobě snad rok. V divadle jsem si připadala nepatřičně – všude kolem páry v gala, já sama s lístkem v ruce a hlavou plnou výčitek.

Před začátkem představení mi Jana poslala zprávu: „Užíváš si? Doufám, že mi odpustíš ten chaos. Myslela jsem to dobře.“

Odpověděla jsem stroze: „Jsem tu. Uvidíme.“

Představení bylo nádherné. Herci hráli s takovou vášní, že jsem na chvíli zapomněla na všechno kolem. Ale když padla opona a lidé tleskali ve stoje, cítila jsem prázdnotu. Kde je Jana? Proč tu nejsem s někým blízkým? Proč mám pocit, že mě někdo připravil o možnost rozhodnout se sama?

Cestou domů jsem potkala sousedku Hanu. „Ty jsi byla v divadle? Sama? To je odvaha! Já bych bez manžela nešla,“ smála se.

Usmála jsem se taky, ale uvnitř mě to bodlo. Proč bych měla být vděčná za něco, co mi vlastně zkomplikovalo den? Je spontánní dárek opravdu dárek, když vás nutí všechno změnit?

Doma mě čekal Matěj už v pyžamu a máma s unaveným úsměvem. „Tak jak bylo?“ zeptala se.

„Hezké představení,“ odpověděla jsem tiše. „Ale… nevím. Nějak mě to celé rozhodilo.“

Máma pokrčila rameny: „Někdy je lepší plánovat než překvapovat.“

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o Janě i o sobě. Kde je hranice mezi spontánností a bezohledností? Je lepší přijmout dar s úsměvem nebo říct pravdu a riskovat konflikt?

Ráno mi Jana volala: „Tak co? Nezlobíš se moc?“

„Nezlobím,“ zalhala jsem. „Ale příště bych radši věděla dopředu.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana řekla: „Já vím… Promiň. Chtěla jsem tě potěšit.“

„Já vím,“ odpověděla jsem a najednou mi bylo smutno.

Možná jsme každá jiná – ona žije přítomností, já potřebuju jistotu a čas na přípravu. Ale znamená to, že už si nerozumíme? Nebo je právě tohle zkouška opravdového přátelství?

Co myslíte vy? Je lepší spontánní překvapení nebo promyšlený dárek? A kde je hranice mezi radostí a zmatkem?