„Daroval manželce náušnice k výročí, pak ztuhl. Měla na sobě náhrdelník své milenky.“

Václav si vždycky cenil toho, že je oddaným manželem. Oženil se s Veronikou před patnácti lety a jejich společný život na předměstí Prahy vypadal téměř idylicky. Měli spolu dvě děti, útulný domov a kruh přátel, kteří obdivovali jejich vztah. Václav však skrýval tajemství, které hrozilo, že vše rozvrátí.

Začalo to dost nevinně. Pozdní projekt v práci, nová kolegyně, Eliška, která byla pochopitelná a atraktivní. Co začalo jako neformální přestávky na kávu a pracovní rozhovory, se změnilo v něco intimnějšího. Václav se zapletl do aféry, přesvědčoval sám sebe, že jde jen o fyzické dobrodružství, oddělené od jeho lásky k Veronice.

Jak se blížilo patnácté výročí svatby, cítil Václav směsici viny a vzrušení. Chtěl, aby to bylo něco speciálního, aby nějak kompenzoval svou zradu, i když Veronika o ní nevěděla. Koupil krásný pár diamantových náušnic, představoval si, jak budou zářit ve Veroničiných tmavých vlasech.

V den jejich výročí Veronika připravila nádhernou večeři. Vypadala zářivěji než kdy jindy a Václavovo srdce se naplnilo složitým koktejlem lásky a lítosti. Po večeři jí předal náušnice a sledoval, jak se jí oči rozzářily, když otevřela krabičku.

„Oh, Václave, jsou nádherné!“ zvolala Veronika, její radost byla upřímná a nakažlivá. Naklonila se, aby ho políbila, a on pocítil bodnutí nehodnosti.

Když se Veronika otočila pro láhev vína na oslavu, Václav si všiml něčeho, co mu zastavilo srdce. Kolem jejího krku byl jemný zlatý náhrdelník, který jí nekoupil. Byl to nepochybně ten samý náhrdelník, který vybral jako dárek pro Elišku k jejím narozeninám před několika měsíci.

Panika a zmatek zatemnily jeho mysl. Jak se Veronika dostala k Eliščinu náhrdelníku? Jeho myšlenky se honily, když se snažil dát dohromady nějaké logické vysvětlení. Místnost se zdála nebezpečně malá a zdálo se, že se stěny sbíhají k sobě.

Veronika se vrátila, její úsměv pohasl, když si všimla Václavovy bledé tváře. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se, její hlas byl plný obav.

Václav nemohl mluvit. Jen zíral na náhrdelník, jeho tajemství se nyní stalo hmatatelnou věcí mezi nimi.

Veroničin výraz se změnil, když sledovala jeho pohled k jejímu krku. „Poznáváš to, že?“ řekla tiše. Její hlas byl klidný, ale její oči hledaly. „Eliška to nechala na našem posledním setkání knižního klubu. Myslela jsem, že je hezký a půjčila jsem si ho na dnešní večer. Řekla, že to byl dárek od někoho zvláštního.“

Místnost se točila, když si Václav uvědomil velikost své chyby. Veronika rychle spojila body; pozdní noci, nevysvětlené absence, náhrdelník. Bolest v jejích očích byla hmatatelná a řezala hlouběji než jakákoli slova.

„Můžu to vysvětlit,“ koktal Václav, ale Veronika zvedla ruku, aby ho zastavila.

„Není třeba, Václave. Myslím, že je všechno jasné,“ řekla, její hlas byl stálý, ale chladný. „Promluvíme si o tom zítra. Teď potřebuji trochu prostoru.“

Odešla z místnosti, nechala Václava samotného s jeho vinou a rozbitými kusy jejich manželství. Náušnice zůstaly zapomenuty na stole, jako ostrý připomínka lásky poznamenané zradou.