„Dcera Dychtivá po Dědictví, Lituje, že se to Nestane Brzy: Nyní Matka Odmítá o Ní Mluvit“

Madla seděla ve svém obývacím pokoji a zírala na rodinné fotografie, které zdobily stěny. Její oči se zastavily na obrázku její dcery, Zuzany, z před několika let. Zuzana se na něm jasně usmívala, její oči plné života a naděje. Ale ty dny se teď zdály jako vzdálená vzpomínka.

Madla a její zesnulý manžel, Jiří, se vždy snažili vychovávat Zuzanu s pocitem odpovědnosti. Věřili v to, že budou přísní, ale spravedliví. „Snažili jsme se být přísní. Nedávali jsme jí všechno, co chtěla hned,“ vzpomínala Madla. „Ale nemohu říct, že jsme se k ní chovali špatně; nebyla na tom hůř než ostatní.“

Zuzana byla vždy trochu snílek, ale jak stárla, její sny se změnily v nerealistická očekávání. Začala věřit, že má nárok na víc, než jí rodiče mohli poskytnout. Napětí mezi matkou a dcerou rostlo, zvláště po Jiřího smrti.

Jednoho večera přijela Zuzana domů z vysoké školy na návštěvu. Zdála se být vzdálená a zamyšlená. Po večeři konečně vyhrkla to, co měla na mysli. „Mami, kdy myslíš, že půjdeš do důchodu? A co dům? Přemýšlela jsi o tom, co s ním bude?“

Madla byla zaskočená. „Zuzano, proč se na to teď ptáš? Jsem stále zdravá a pracuji. Není třeba se těmito věcmi zatím zabývat.“

Zuzanina tvář ztvrdla. „Jen chci vědět, jak vypadá moje budoucnost. Mám plány a potřebuji vědět, jestli mohu počítat s dědictvím.“

Madla pocítila bodnutí bolesti a zklamání. „Zuzano, tvůj otec a já jsme tvrdě pracovali pro všechno, co máme. Není to něco, na co bys měla spoléhat předčasně.“

Zuzaniny oči zableskly frustrací. „Ty to nechápeš, mami. Potřebuji vědět, jestli se na to mohu spolehnout nebo jestli musím udělat jiné plány.“

Rozhovor skončil hádkou a Zuzana vyběhla z domu. Madla zůstala s pocitem zlomeného srdce a zmatení. Nemohla pochopit, jak se její dcera mohla tak fixovat na dědictví.

Uběhly měsíce a vzdálenost mezi nimi se zvětšovala. Zuzana zřídka volala nebo navštěvovala a když už ano, rozhovory byly napjaté a nepříjemné. Madla se snažila navázat kontakt, ale Zuzana nejevila zájem o obnovení jejich vztahu.

Jednoho dne Madla obdržela telefonát od Pepy, Zuzanina přítele. Zněl ustaraně. „Madlo, myslím, že bys měla vědět, že Zuzana poslední dobou hodně mluví o dědictví. Dokonce zmínila, že by si přála, aby to přišlo dříve než později.“

Madla pocítila chlad po celém těle. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. „Pepo, jsi si jistý? To nezní jako Zuzana.“

„Bohužel je to tak,“ odpověděl Pepa. „Je pod velkým stresem a myslím, že hledá snadnou cestu ven.“

Madla zavěsila telefon s pocitem směsi hněvu a smutku. Nemohla uvěřit tomu, že by si její vlastní dcera přála její smrt jen kvůli dědictví.

Od toho dne se Madla rozhodla od Zuzany distancovat. Nemohla snést myšlenku být blízko někoho, kdo si cení peněz více než rodiny. Přestala odpovídat na Zuzaniny hovory a vyhýbala se jakékoli zmínce o ní v rozhovorech s přáteli a rodinou.

Jak roky plynuly, Madlino zdraví začalo upadat. Často se ocitala sama v domě obklopená vzpomínkami na šťastnější časy. Přemýšlela, zda udělala správné rozhodnutí tím, že Zuzanu vyřadila ze svého života, ale bolest ze zrady byla příliš hluboká na to, aby ji ignorovala.

Na konci Madla tiše zemřela ve spánku a zanechala závěť, která většinu jejího majetku odkázala na charitu. Zuzana nezískala nic kromě lítosti a uvědomění si, že ztratila něco mnohem cennějšího než peníze – lásku a důvěru své matky.