„Dcery zuří na ‚sobeckou‘ matku, která se vždy obětovala pro ně: Matka ve zlatých letech se rozhodne žít pro sebe“

Lída se vdala za Radka, když jí bylo pouhých 20 let. Byli středoškolskými láskami a jejich milostný příběh vypadal jako z pohádky. Krátce po svatbě Lída porodila jejich první dceru, Růženu, a o dva roky později druhou dceru, Karolínu. Radek byl pracovitý muž, ale jeho práce vyžadovala časté cestování, takže Lída musela téměř sama spravovat domácnost a vychovávat jejich dcery.

Lída byla ztělesněním oddané matky. Navštěvovala všechny školní akce, pomáhala s domácími úkoly a zajišťovala, aby její dcery měly vše, co potřebovaly. Obětovala své vlastní sny a ambice, aby Růžena a Karolína měly co nejlepší výchovu. Jak však roky plynuly, Lída začala cítit tíhu svých obětí. Vzdala se svých kariérních aspirací a osobních zájmů a začala cítit rostoucí pocit zášti.

Když Lídina sestra, která žila v jiném kraji, nečekaně zemřela, Lída byla šokována zjištěním, že zdědila značné množství peněz a krásný plážový dům. Toto dědictví představovalo pro Lídu příležitost, kterou si nikdy nepředstavovala: šanci žít pro sebe.

Lída se rozhodla přestěhovat do plážového domu a začít novou kapitolu svého života. Informovala Růženu a Karolínu o svém rozhodnutí a očekávala, že to pochopí a podpoří ji. Jejich reakce však byla daleko od toho, co doufala.

Růžena a Karolína byly rozzuřené. Obvinily Lídu ze sobectví a opuštění. Nemohly pochopit, proč by jejich matka chtěla odejít po všech těch letech, kdy se věnovala jejich blahu. Dcery se cítily zrazené a zraněné, věřily, že jejich matka volí své vlastní štěstí nad rodinou.

Přes jejich hněv Lída pevně stála za svým rozhodnutím. Přestěhovala se do plážového domu a začala objevovat nové koníčky a zájmy, které dlouho zanedbávala. Začala malovat, přidala se do místního knižního klubu a dokonce začala znovu randit. Poprvé po desetiletích cítila Lída pocit svobody a naplnění.

Nicméně propast mezi Lídou a jejími dcerami se jen prohlubovala. Růžena a Karolína odmítaly navštívit ji v plážovém domě a jejich telefonáty byly stále méně časté a napjaté. Lída své dcery strašně postrádala, ale také věděla, že se nemůže vrátit k životu, který měla předtím.

Jak čas plynul, Lídino zdraví začalo upadat. Byla diagnostikována s chronickou nemocí, která vyžadovala pravidelnou lékařskou péči. Život o samotě v plážovém domě se stával stále obtížnějším, ale Lída byla odhodlaná nezatěžovat své dcery svou péčí.

Jedné bouřlivé noci se Lídin stav výrazně zhoršil. Měla potíže s dýcháním a věděla, že potřebuje pomoc. Sáhla po telefonu, aby zavolala Růženě nebo Karolíně, ale zaváhala. Nechtěla, aby ji viděly v tak zranitelném stavu po všech těch bolestivých slovech.

Lída tu noc zemřela sama ve svém plážovém domě. Když Růžena a Karolína dostaly zprávu, byly zdrcené. Příliš pozdě si uvědomily, že rozhodnutí jejich matky žít pro sebe neznamenalo, že je milovala méně. Litovaly toho, že neudobřily svůj vztah s ní, dokud měly šanci.

Na konci Lídin příběh slouží jako dojemná připomínka toho, že život je příliš krátký na zášť a nedorozumění. Zatímco je důležité, aby matky pečovaly o své děti, je stejně důležité, aby našly své vlastní štěstí a naplnění.