Dědictví, které bolí: Příběh Ely a babiččina bytu

„Eliško, prosím tě, podej mi ten hrnek,“ ozvala se babička z křesla, zatímco já už po sté ten týden utírala prach v jejím malém bytě na pražském sídlišti. Její hlas byl slabý, ale pořád v něm byla ta známá tvrdohlavost. Srdce mi bušilo až v krku – dnes jsem si totiž slíbila, že se konečně zeptám. Že otevřu téma, které mě už měsíce tíží jako kámen na hrudi.

„Babi, můžu s tebou o něčem mluvit?“ začala jsem opatrně, když jsem jí podávala čaj. „No povídej, Eliško,“ odpověděla a upřela na mě své unavené oči. V tu chvíli jsem měla pocit, že se celý svět zastavil. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsem jí pomáhala s nákupy, jak jsem ji vozila k lékaři, jak jsem jí četla noviny, když už sama neviděla na písmenka. Byla jsem tu pro ni vždycky. Ale teď… teď jsem měla pocit, že si chci něco vzít.

„Víš, babi… já…“ zakoktala jsem se a najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. „Co je?“ zeptala se trochu netrpělivě. „Já jen… poslední dobou mám strach. Co bude, až… až tady nebudeš.“ V tu chvíli se její pohled změnil. „To je život, Eliško. Každý jednou odejde.“

Mlčela jsem a v hlavě mi vířily myšlenky. Měla bych jí říct pravdu? Že mám strach, že mě její syn – můj strýc Petr – vyhodí z bytu hned po pohřbu? Že nemám kam jít? Že celý svůj dospělý život stavím na tomhle místě, na těchto zdech, na vůni jejího prádla a zvuku starého budíku?

„Babi… já bych si přála… jestli bys mohla… třeba mi ten byt napsat. Abych měla jistotu.“ Slova mi šla z pusy pomalu a těžce jako med. Babička se na mě dlouho dívala. „Aha,“ řekla nakonec tiše. „Tak proto jsi poslední dobou tak nervózní.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Připadala jsem si jako zrádce. Jako někdo, kdo chce využít starého člověka. Ale zároveň jsem věděla, že tohle je realita – česká realita, kde byty znamenají všechno a rodinné vztahy jsou často plné nevyřčených křivd.

„Víš, Eliško,“ začala babička po chvíli ticha, „já vím, že jsi tu pro mě byla vždycky. Ale Petr je taky můj syn. A tvoje maminka… ta by to asi taky nepochopila.“

„Mami by to bylo jedno,“ vyhrkla jsem rychleji, než jsem chtěla. „Ona má s tátou dům na venkově! Ale já… já nemám nic.“

Babička si povzdechla a zadívala se z okna na šedivé paneláky. „Všichni něco chceme, Eliško. Ale někdy to nejde tak jednoduše.“

Ten večer jsem odcházela domů s pocitem viny a smutku. Doma na mě čekal jen studený čaj a ticho. Přemýšlela jsem o tom, jak by to asi řešili ostatní. Kamarádka Jana mi říkala: „Ela, máš na to právo! Vždyť jsi jí obětovala kus života!“ Ale co když to babička vidí jinak? Co když si myslí, že jí chci jen využít?

Další dny byly napjaté. Babička byla odtažitější než obvykle a já měla pocit, že mezi námi visí něco nevyřčeného jako těžký závoj. Strýc Petr mi volal: „Eliško, slyšel jsem, že chceš byt po mámě? To si snad děláš srandu! Já jsem její syn!“ Jeho hlas byl plný hněvu a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Začaly hádky v rodině. Maminka mi vyčítala: „Proč to řešíš za jejího života? To není slušné!“ Ale já věděla, že pokud to neudělám teď, nikdy už nebudu mít šanci.

Jednoho dne jsem přišla k babičce a našla ji uplakanou. „Eliško,“ řekla tiše, „já už nevím, co mám dělat. Ty jsi moje vnučka a mám tě ráda. Ale nechci rozhádat rodinu kvůli bytu.“

Sedla jsem si k ní a chytila ji za ruku. „Babičko, já tě nechci ztratit. Ani kvůli bytu, ani kvůli ničemu jinému.“

Mlčely jsme dlouho. Nakonec babička řekla: „Víš co? Udělám závěť. Byt bude tvůj po mé smrti. Ale dokud žiju, chci mít klid.“

Bylo to spravedlivé? Nevím. Ale aspoň jsme si mohly znovu povídat o obyčejných věcech – o počasí, o sousedech, o tom, co dávají večer v televizi.

Dnes už vím, že některé otázky bolí víc než odpovědi. A přesto je musíme položit.

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo chtít jistotu domova i za cenu rodinných konfliktů?