Den, kdy tchyně překročila hranici: Lekce šetrnosti, která bolela

„To snad nemyslíš vážně, Věro!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně a uviděla své děti sedět u stolu s talíři, na kterých ležely jen studené brambory a suchý chleba. Malý Honzík měl slzy v očích a Anička se na mě dívala prosebným pohledem. Tchyně stála u dřezu, zády ke mně, a s klidem odpověděla: „Děti si musí zvyknout, že v životě není všechno zadarmo. Alespoň se naučí vážit si jídla.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Věra byla vždycky šetrná – všichni v rodině to věděli. Její historky o tom, jak ušetřila na elektřině nebo jak koupila maso ve slevě a rozporcovala ho na měsíc dopředu, byly legendární. Ale tohle? Děti celý den skoro nejedly, protože „byly rozmazlené“ a „měly by být vděčné i za suchý chleba“.

„Mami, mám hlad,“ zašeptal Honzík a já cítila, jak se mi vaří krev v žilách. „Proč jste jim nedala aspoň polévku?“ zeptala jsem se ostře. Věra se otočila a podívala se na mě s tím svým typickým výrazem – směs pobavení a nadřazenosti. „Polévka byla včera. Dneska je pátek, to se dojídají zbytky.“

Vzpomněla jsem si na dětství v paneláku na Jižním Městě, kdy jsme s mámou jedly rohlík s máslem a zapíjely ho meltou, protože na víc nebylo. Ale nikdy mě máma nenechala hladovět schválně. Nikdy mi neříkala, že si musím zvyknout na málo, abych byla lepší člověk.

„Věro, tohle už je moc. Děti nejsou vojáci na cvičení,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Tchyně pokrčila rameny: „Aspoň z nich nebudou rozmazlení spratci jako dneska všichni.“

Cestou domů jsem dětem koupila v pekárně koláče a kakao. Seděli jsme na lavičce před domem a já je pozorovala, jak hltají každé sousto. „Mami, proč babička nechce, abychom jedli normálně?“ zeptala se Anička. Co jsem měla říct? Že babička šetří až za hrob? Že její představa výchovy je někde mezi vojenským režimem a přežitím v divočině?

Večer jsem to řekla manželovi Petrovi. Seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Víš, jaká máma je,“ povzdechl si. „Celý život šetří, protože měla strach z chudoby. Děda pil a všechno prohrál v kartách. Máma nás živila sama.“

„Ale to neznamená, že musí naše děti trápit hlady!“ vybuchla jsem. Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – nechce se hádat s mámou, ale zároveň vidí, že tohle už není normální.

Další den jsem zavolala Věře. „Věro, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Děti tě mají rády, ale nemůžu souhlasit s tím, jak s nimi zacházíš.“

„Ty jsi nikdy nezažila opravdovou bídu,“ odsekla mi. „Já ano. A tvoje děti ji nezažijí jen proto, že je budu učit skromnosti.“

„Ale tohle není skromnost! To je trestání! Děti mají právo na normální jídlo!“

Chvíli bylo ticho. Pak Věra řekla: „Možná bys měla víc šetřit i ty. Neučíš je nic dobrého.“

Zavěsila jsem a cítila se bezmocná. Měla jsem pocit, že selhávám jako matka i jako snacha. Mám zakázat dětem chodit k babičce? Mám riskovat další rodinné hádky?

Dny plynuly a napětí v rodině houstlo. Petr byl čím dál uzavřenější, děti se ptaly, proč už nemůžou k babičce na víkend. A já? Každý večer jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Jednou večer přišla Věra nečekaně k nám domů. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela. Pak řekla: „Možná jsem to přehnala. Ale bojím se… Bojím se, že když nebudou znát hodnotu peněz a jídla, dopadnou jako jejich děda.“

Podívala jsem se na ni jinýma očima – poprvé jsem viděla vystrašenou ženu, která celý život bojovala o přežití a teď neumí jinak než šetřit do krajnosti.

„Věro,“ řekla jsem tiše, „možná bychom mohly dětem ukázat hodnotu věcí jinak než hladem.“

Přikývla. A poprvé za dlouhou dobu jsme si povídaly bez výčitek.

Ale stejně ve mně zůstává otázka: Kde je ta hranice mezi šetrností a krutostí? A kolik z nás ji ve jménu dobrých úmyslů někdy překročí?