„Do mého bytu se nenastěhuješ, protože se tě nikdy nezbavím!“ – příběh o tchyni, která drží klíče od našeho štěstí

„Do mého bytu se nenastěhuješ, protože se tě nikdy nezbavím!“ zasyčela Marie, moje tchyně, a já jsem v tu chvíli měla pocit, že mi někdo vyrazil dech. Stála jsem v jejím obýváku, kde na stěně visely fotky jejího syna Petra z dětství, a snažila se pochopit, jak jsme se sem dostali. Bylo to poprvé, co jsem slyšela něco tak upřímně krutého přímo do očí.

„Mami, vždyť ten byt je prázdný! Platíme s Janou za podnájem v Nuslích skoro dvacet tisíc měsíčně. Ty máš byt na Vinohradech, který roky stojí ladem. Proč nám nechceš pomoct?“ snažil se Petr zachovat klidný tón, ale jeho hlas se třásl.

Marie si založila ruce na prsou a upřeně se na mě dívala. „Protože vím, jak to chodí. Nastěhujete se tam a už vás nikdy nedostanu pryč. Až půjdu do důchodu, budu ten byt potřebovat. Nebudu riskovat, že mě budete vydírat nebo že skončím na ulici.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč mi nevěří? Proč si myslí, že bychom jí ublížili? Vždyť jsme rodina! Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Nikdy bychom ti neublížili. Chceme jen šanci začít žít normálně.“

Marie se zasmála – krátce a hořce. „Normálně? To znamená na můj účet? Jana, já jsem celý život dřela, abych ty byty měla. Nikdo mi nic nedal zadarmo. Vy si myslíte, že vám všechno spadne do klína.“

Petr sevřel pěsti. „Mami, prosím tě…“

Ale ona ho přerušila: „Ne! Už jsem řekla. A jestli vám to vadí, tak si najděte něco jiného. Já vám nic nedlužím.“

Ten večer jsme šli domů mlčky. V tramvaji jsem pozorovala rozmazané světla Prahy a přemýšlela, jestli jsme opravdu takoví sobci, jak nás Marie vidí. Petr mlčel a já cítila jeho napětí.

Doma v našem malém bytě s plesnivým koutem v kuchyni jsem se rozplakala. „Proč nás tak nenávidí?“ zašeptala jsem.

Petr mě objal. „Ona tě nemá ráda od začátku. Myslí si, že jsi mě odvedla od rodiny. Že kvůli tobě už nejsem její malý Péťa.“

„Ale vždyť já ji nikdy nechtěla nahradit…“

„To jí nevysvětlíš.“

Další týdny byly plné napětí. Každý telefonát s Marií byl jako minové pole. Když jsme jí oznámili, že čekáme dítě, čekala jsem aspoň náznak radosti.

Marie jen suše odpověděla: „Tak to budete potřebovat ještě větší byt. Ale ode mě ho nečekejte.“

Začala jsem mít pocit, že jsme v pasti. Ceny nájmů rostly, hypotéka byla nedosažitelná a my jsme se tísnili v jedné místnosti s představou miminka na cestě. Moje máma nám nabídla azyl v našem starém dětském pokoji v Kolíně, ale Petr odmítl: „Nechci být za neschopného zetě.“

Jednoho večera jsme seděli u stolu a počítali peníze. „Možná bychom měli jít na radnici a zkusit žádat o obecní byt,“ navrhla jsem zoufale.

Petr se rozesmál – tentokrát smutně. „Víš dobře, jak to chodí. Bez známostí nemáme šanci.“

Začali jsme se hádat častěji. Každý den byl boj – o prostor, o soukromí, o naději. Když jsem jednou přišla domů a našla Petra sedět potmě u stolu s hlavou v dlaních, došlo mi, že už to dál nejde.

„Musíme něco změnit,“ řekla jsem tiše.

„A co chceš dělat? Prosit mámu na kolenou?“

„Ne… Ale možná bychom měli jít do toho Kolína. Aspoň na chvíli.“

Petr dlouho mlčel. Pak přikývl.

Když jsme Marii oznámili naše rozhodnutí, jen pokrčila rameny: „Aspoň budete mít klid.“

Odstěhovali jsme se do Kolína k mojí mámě. Bylo to těžké – ztratit Prahu, práci i pocit samostatnosti. Ale aspoň jsme měli střechu nad hlavou a trochu klidu pro naše dítě.

Čas plynul a Marie nám občas zavolala – většinou jen proto, aby si postěžovala na sousedy nebo na drahé potraviny. Nikdy se nezeptala na vnouče.

Jednoho dne mi přišel dopis od realitky – Marie dala svůj druhý byt do pronájmu cizím lidem za dvojnásobek toho, co bychom jí mohli platit my.

Seděla jsem u okna a dívala se na šedé paneláky Kolína. V hlavě mi zněla její slova: „Do mého bytu se nenastěhuješ…“

Přemýšlím: Je rodina opravdu jen o krvi? Nebo je to o tom, kdo vám podá ruku ve chvíli nouze? Co byste udělali vy na mém místě?