Drahý koláč, levný čaj a ještě levnější city: Příběh o jednom večeru a velkém procitnutí

„To si děláš srandu, Jano! Ty chceš fakt začít randit přes internet?“ smála se mi do telefonu moje nejlepší kamarádka Martina, zatímco já seděla na gauči v paneláku na Proseku a zírala na prázdnou zeď. „Víš, kolik je tam úchylů? Radši pojď v pátek na víno, třeba tam někoho potkáš.“

Jenže já už měla dost pátečních vín, kde se vždycky řešily cizí děti, cizí manželství a cizí životy. Můj vlastní život mi začal připadat jako starý kabát, který už dávno vyšel z módy. Čtyřicet dva let, rozvedená, syn na vysoké v Brně, matka v domově důchodců v Kladně. Práce v účtárně, kde mě šéfka přehlíží a kolegyně pomlouvají. A já? Já jsem si připadala neviditelná.

A pak přišel Petr. Potkali jsme se v knihkupectví na Václaváku. Vypadal jinak než ostatní – měl šediny ve vousech, ale oči jako kluk. Povídali jsme si o knížkách, o starých filmech, o tom, jak je těžké najít někoho normálního. Pozval mě na čaj k sobě domů. Připadala jsem si jako puberťačka – nervózní, natěšená, plná očekávání.

Cestou k němu jsem koupila drahý borůvkový koláč v cukrárně u Myšáka. Stál skoro dvě stovky, ale chtěla jsem udělat dojem. V hlavě mi běžely scénáře: budeme sedět u stolu, smát se, ochutnávat koláč a povídat si do noci.

Když jsem přišla k němu do bytu na Letné, překvapilo mě, jak je všechno uspořádané a čisté. „Máš to tu moc hezké,“ řekla jsem a podala mu krabičku s koláčem.

Petr se usmál: „Jé, děkuju! To je milé.“ Vzal krabičku a bez mrknutí oka ji položil do lednice. Pak vytáhl konvici a začal vařit vodu.

„Dáš si čaj?“ zeptal se.

„Ráda,“ přikývla jsem.

Vytáhl jeden pytlík černého čaje a zalil ho do velkého hrnku. „Můžeme se rozdělit,“ navrhl a podal mi půlku hrnku.

Zůstala jsem zaskočená. Drahý koláč v lednici, čaj z jednoho pytlíku pro oba. Najednou jsem si připadala jako host na cizím večírku, kde pro mě není místo.

Snažila jsem se zachránit situaci: „Máš rád sladké? Ten koláč je fakt výborný.“

Petr mávl rukou: „Já sladké moc nemusím. Ale díky.“

Seděli jsme naproti sobě u stolu. On mluvil o své práci v IT, o tom, jak ho štve jeho bývalá žena kvůli alimentům. Já poslouchala a snažila se najít něco, čeho bych se mohla chytit – nějakou jiskru, zájem, otázku na mě. Ale Petr mluvil jen o sobě.

Po hodině jsem se omluvila: „Musím už jet za mámou do Kladna.“ Nebyla to pravda. Chtěla jsem jen pryč.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji číslo 26. Připadala jsem si trapně – jako někdo, kdo pořád věří na pohádky v době, kdy už dávno skončily.

Doma jsem zavolala Martině. „Tak co? Jaký byl?“

„Víš co?“ řekla jsem jí tiše. „Byl to večer za dvě stovky a půl pytlíku čaje.“

Martina se smála: „Aspoň sis to vyzkoušela! Ale víš co? Ty nejsi žádný levný koláč ani půlka čaje. Ty jsi celá Jana – a zasloužíš si víc.“

Druhý den mi Petr napsal zprávu: „Díky za návštěvu. Koláč byl dobrý, snědl jsem ho k snídani.“

Napsala jsem jen: „Rádo se stalo.“ A pak jsem ho smazala z kontaktů.

Od té chvíle jsem začala přemýšlet jinak. Proč pořád čekám na někoho, kdo mi dá pocit výjimečnosti? Proč mám pocit, že musím dělat dojem? Proč je pro nás ženy tak těžké říct si o víc?

Možná je čas přestat hledat lásku v cizích očích a začít ji hledat sama v sobě.

A co vy? Kolikrát jste dali všechno – a dostali zpátky jen půl pytlíku čaje? Je tohle opravdu to, co si zasloužíme?