Druhá šance na lásku? Když iluze narazí na realitu

„Proč jsi mi to udělal, Petře? Jak jsi mohl?“ křičela jsem tehdy v kuchyni našeho bytu na Jižním Městě, zatímco naše dcera Anička tiše plakala v dětském pokoji. Petr stál u dveří, v ruce tašku s věcmi, a ani se na mě nepodíval. „Promiň, Jano. Už to takhle dál nejde,“ řekl tiše a odešel. V ten moment se mi zhroutil svět. Zůstala jsem sama, s tříletou dcerou, bez podpory, bez jistoty, jen s nekonečným pocitem selhání a studu.

První týdny byly jako mlha. Chodila jsem do práce do školní jídelny, kde jsem myla nádobí a snažila se neusnout ve stoje. Večer jsem skládala Aničku do postele a v koupelně tiše brečela, aby mě neslyšela. Máma mi říkala: „Jano, musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic.

Jednoho večera, když Anička usnula a já popíjela levné víno z krabice, jsem si založila profil na seznamce. Nečekala jsem nic – možná jen trochu útěchy, pár milých slov. Ale pak mi napsal Tomáš. Nebyl to žádný cizinec z Ameriky, jak by si někdo mohl myslet – byl to obyčejný kluk z Brna. Jeho zprávy byly vtipné, laskavé a upřímné. Psali jsme si celé týdny, sdíleli jsme své strachy i sny. On měl za sebou také rozvod a staral se o syna.

Jednou večer mi napsal: „Jano, nechceš přijet do Brna? Ukážu ti svoje oblíbené místo u přehrady.“ Srdce mi bušilo jako splašené. Máma mi hlídala Aničku a já sedla do RegioJetu směr Brno. Když jsem vystoupila na nádraží, Tomáš už tam čekal s růží v ruce. Usmál se na mě tak upřímně, že jsem po dlouhé době pocítila něco jako naději.

Strávili jsme spolu krásný víkend. Povídali jsme si do noci, smáli se, procházeli se po Špilberku. Tomáš byl jiný než Petr – naslouchal mi, zajímal se o Aničku, nevyhýbal se těžkým tématům. Když jsem odjížděla zpátky do Prahy, slíbil mi: „Přijedu za vámi příští týden.“ A opravdu přijel.

Začali jsme spolu trávit víkendy – jednou v Praze, jednou v Brně. Anička si Tomáše oblíbila. Dokonce i moje máma uznala: „Ten Tomáš je hodnej chlap.“ Jenže čím víc jsme byli spolu, tím víc jsem cítila tlak – od mámy, od kolegyň v práci, dokonce i od Aničky: „Mami, bude Tomáš můj nový tatínek?“

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u mě v kuchyni a on najednou řekl: „Jano, pojďme to zkusit spolu naplno. Přestěhuj se s Aničkou ke mně do Brna.“ V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Chtěla jsem nový začátek – ale bála jsem se opustit všechno známé. Máma by zůstala sama, Anička by musela do nové školky… A co když to zase nevyjde? Co když zase selžu?

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s mámou i s Tomášem kvůli maličkostem. Máma mi vyčetla: „Ty myslíš jen na sebe! Co Anička? Co já?“ Tomáš byl trpělivý, ale i on měl své limity: „Jano, musíš se rozhodnout. Nemůžeme žít napůl.“

Jednou večer přišla Anička za mnou do postele a šeptla: „Mami, proč jsi smutná?“ Objala jsem ji a rozplakala se. Uvědomila jsem si, že celý život čekám na to, až mě někdo zachrání – nejdřív Petr, teď Tomáš. Ale možná je čas zachránit sama sebe.

Druhý den ráno jsem zavolala Tomášovi: „Promiň, ale ještě nejsem připravená všechno opustit. Potřebuju čas.“ Byl zklamaný, ale pochopil to.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu si budovat sebevědomí. S Tomášem jsme zůstali přátelé – občas si napíšeme nebo zavoláme. S mámou jsme si vyříkaly spoustu věcí a naučila jsem se říkat ne.

Dnes už vím, že druhá šance na lásku není o tom najít někoho nového – ale naučit se mít ráda sama sebe a nebát se být chvíli sama.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Možná ano… Ale možná právě tahle cesta byla ta správná.

Co myslíte vy? Je lepší riskovat kvůli nové lásce všechno – nebo nejdřív najít sílu v sobě?