Dům na dluhy a zlomená srdce: Proč rodiče mého muže dávají přednost dovolené před vlastní rodinou?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, že si tchán s tchyní zase objednali luxusní dovolenou do Thajska. Stála jsem v kuchyni, v ruce hrnek s čajem, a v hlavě mi hučelo. Malý Matěj plakal v ložnici a já byla na pokraji sil. „Vždyť víš, že teď potřebujeme každou korunu. Proč nám nemůžete aspoň trochu pomoct?“

Tchyně se na mě podívala přes brýle, jako bych byla malé dítě, co nechápe svět. „Janičko, my jsme si na všechno museli vydělat sami. A navíc – dovolená je už zaplacená. Potřebujeme si odpočinout.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť já nechci jejich peníze na kabelky nebo šperky. Chci jen, aby naše dítě mělo svůj pokojíček, aby nemusel spát v koutě obýváku mezi sušákem a starým gaučem. Můj muž Petr seděl tiše vedle mě, ruce složené v klíně. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale nikdy se nedokázal rodičům postavit.

„Mami, tati…“ začal tiše. „My už to sami nezvládáme. Hypotéka je pro nás nedosažitelná a nájmy jsou šílené. Vždyť víte, že oba pracujeme. Nechceme nic zadarmo…“

Tchán si odkašlal a podíval se na hodinky. „Petře, my jsme vám dali dobré vzdělání. To je víc než peníze. Musíte se naučit postarat sami o sebe.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť oni mají tři byty v Praze, chalupu na Šumavě a každý rok jezdí na dvě dovolené! A my? My jsme rádi, když si můžeme dovolit jet s Matějem na víkend k rybníku.

Když odešli, sedla jsem si na zem a rozbrečela se. Petr mě objal, ale cítila jsem mezi námi zeď. „Proč jim na nás nezáleží?“ šeptala jsem.

„Já nevím,“ odpověděl zlomeně.

Dny plynuly a já cítila čím dál větší hořkost. Tchán s tchyní posílali z dovolené fotky – usměvaví na pláži, drinky v ruce. Matěj rostl a já sledovala, jak nám uniká čas. Každý den jsem chodila do práce unavenější, každý večer jsme počítali koruny.

Jednou večer jsem seděla u počítače a hledala další možnosti bydlení. Všude samé astronomické ceny. Petr přišel domů pozdě, byl bledý a unavený.

„Jani… dneska jsem měl v práci průšvih. Šéf mi řekl, že budou propouštět.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Co teď? Jak zaplatíme nájem? Co Matěj?

Zavolala jsem své mamince. „Mami, já už nemůžu…“

„Janičko, drž se. My ti s tátou pomůžeme, jak budeme moct. Ale víš, že sami moc nemáme.“

A tak jsme začali žít ještě skromněji. Petr si našel brigádu v supermarketu, já pracovala přesčasy. Matěj byl často nemocný – malý byt bez slunce mu nesvědčil.

Jednoho dne přišla zpráva od tchyně: „Přijedeme se podívat na Matěje.“

V tu chvíli jsem ucítila vztek jako nikdy předtím. Proč by měli vidět naše dítě, když jim na něm vlastně nezáleží? Když jim je jedno, jak žijeme?

Petr mě prosil: „Jani, prosím tě, nehádej se s nimi…“

Ale já už nemohla dál mlčet.

Když přijeli, postavila jsem se před dveře. „Nezlobte se, ale dneska Matěje neuvidíte.“

Tchyně zrudla: „Jak to myslíš?“

„Myslím to vážně. Dokud vám přijde důležitější dovolená než vlastní vnuk a syn, nemáte tu co dělat.“

Odešli uražení a Petr byl zoufalý.

Večer jsme seděli mlčky u stolu.

„Možná jsem to přehnala,“ řekla jsem tiše.

„Ne,“ odpověděl Petr po chvíli. „Aspoň vědí, jak to cítíme.“

Od té doby jsme s nimi skoro nemluvili. Bylo to těžké – hlavně pro Petra. Ale já věděla, že musím chránit své dítě i sebe.

Někdy v noci přemýšlím: Je správné stavět hranice i za cenu rozdělené rodiny? Nebo bych měla být shovívavější? Co byste udělali vy na mém místě?