„Důvěřovala jsem své sestře s penězi na péči o maminku, jen abych zjistila, že je zneužila“

Když jsme se s manželem Petrem rozhodli přestěhovat do Prahy kvůli jeho nové pracovní příležitosti, bylo to těžké rozhodnutí. Museli jsme prodat náš dům v Brně a auto, aby byl přesun možný. Věděli jsme, že to bude významná změna, ale byli jsme připraveni ji přijmout. Největší starost však byla o maminku, která s námi žila od doby, kdy tatínek zemřel. Potřebovala neustálou péči a nemohla jsem ji vzít s sebou kvůli jejím zdravotním potřebám a nejistotě našeho nového života v Praze.

Moje sestra Jana, která bydlela nedaleko, nabídla, že se o maminku postará. Jana byla vždy tou pečlivější mezi námi a já jí naprosto důvěřovala. Abychom zajistili, že maminka dostane tu nejlepší péči, rozhodli jsme se s Petrem posílat Janě každý měsíc značnou částku peněz. Tyto peníze měly pokrýt mamčiny lékařské výdaje, potraviny a jakékoli další potřeby.

Prvních pár měsíců se zdálo, že vše jde dobře. Jana mi posílala zprávy o mamčině zdraví a já se cítila ulevena, že je v dobrých rukou. Ale pak jsem si začala všímat některých varovných signálů. Janiny zprávy byly méně časté a když jsem volala, často se zdála roztržitá nebo spěchala, aby ukončila hovor.

Jednoho dne jsem se rozhodla je překvapit návštěvou. Vzala jsem si pár dní volna a letěla zpět do Brna. Když jsem dorazila k Janě domů, byla jsem šokována tím, co jsem viděla. Dům byl v nepořádku a maminka vypadala zanedbaně. Byla hubenější, než jsem si ji pamatovala, a její oblečení bylo opotřebované. Konfrontovala jsem Janu a požadovala vysvětlení.

Jana se zhroutila a přiznala, že peníze, které jsem jí posílala, používala pro své vlastní potřeby. Před několika měsíci přišla o práci a měla problémy s placením účtů. Místo toho, aby mi řekla pravdu, použila peníze určené pro maminku na zaplacení svých účtů a nákup věcí pro sebe. Byla jsem rozzuřená a zlomená. Nemohla jsem uvěřit, že mě vlastní sestra zradila a zanedbala naši matku.

Okamžitě jsem vzala maminku do blízké nemocnice, aby ji vyšetřili. Lékaři řekli, že je podvyživená a potřebuje řádnou péči. Věděla jsem, že ji nemohu nechat u Jany, ale také jsem ji nemohla vzít zpět do Prahy. S Petrem jsme se už tak snažili přizpůsobit novému životu a přidání péče o maminku by bylo příliš.

Na konci jsem musela udělat těžké rozhodnutí umístit maminku do domova důchodců. Bylo to poslední, co jsem chtěla, ale neměla jsem jinou možnost. Cítila jsem se provinile a bezmocně, vědoma si toho, že jsem ji nedokázala ochránit. Od toho dne jsme s Janou nemluvily. Zrada byla příliš hluboká a nevím, jestli jí někdy budu schopna odpustit.

Přestěhování do Prahy mělo být novým začátkem pro naši rodinu, ale nakonec nás to roztrhalo. Stále posílám peníze na mamčinu péči, ale teď jdou přímo do domova důchodců. Pokaždé, když ji navštívím, vidím smutek v jejích očích a láme mi to srdce. Mohu jen doufat, že mi jednoho dne odpustí, že jsem tam nebyla, když mě nejvíc potřebovala.