Dva roky po svatbě: Když se dcera mého muže nastěhovala do našeho malého bytu
„Martino, musíme si promluvit.“
Stála jsem u kuchyňské linky v našem maličkém bytě na Žižkově, ruce zabořené v dřezu plném nádobí, když za mnou přišel Petr. Jeho hlas zněl jinak než obvykle – vážně, skoro až provinile. Otočila jsem se a v jeho očích zahlédla něco, co mě donutilo ztuhnout.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit nervozitu.
„Tereza… moje dcera… dostala se na Karlovku. A… bude potřebovat někde bydlet. Její máma jí to doma neumožní. Navrhl jsem jí, že může být s námi.“
V tu chvíli mi spadla čelist. Věděla jsem, že Petr má dceru z prvního manželství, ale nikdy mě nenapadlo, že by se naše cesty takhle protnuly. Náš byt byl sotva dost velký pro nás dva, natož pro tři lidi. A hlavně – já jsem si s Terezou nikdy moc nerozuměla. Byla uzavřená, odtažitá a vždycky mi připadala, že mě vnímá jen jako vetřelce v životě svého otce.
„A kdy… kdy by měla přijít?“ zeptala jsem se tiše.
„Za týden,“ odpověděl Petr a sklopil oči.
Ten týden utekl rychleji, než bych si přála. Najednou stála Tereza ve dveřích s obrovským kufrem a pohledem, který říkal všechno – nechtěla tu být o nic víc než já chtěla ji tu mít. První dny byly napjaté. Tereza byla pořád zavřená ve svém koutku u rozkládací pohovky, sluchátka v uších, notebook na klíně. Petr se snažil být prostředníkem, ale čím víc se snažil, tím víc jsme se odcizovali.
Jednou večer, když jsem přišla domů z práce, byla kuchyň plná špinavého nádobí a lednice prázdná. Tereza seděla u stolu a jedla poslední jogurt.
„Myslíš, že bys mohla taky někdy něco nakoupit?“ vyhrkla jsem podrážděně.
Zvedla oči od mobilu. „Já mám školu a brigádu. Nemám čas běhat po obchodech.“
„A já mám dvě práce! Tohle není hotel!“
V tu chvíli přišel Petr a začal nás uklidňovat. „Holky, prosím vás…“
Ale bylo pozdě. Slova už visela ve vzduchu jako jedovatý plyn.
Začali jsme se hádat čím dál častěji. O drobnosti – kdo koupí toaletní papír, kdo uklidí koupelnu, kdo bude mít kdy volno v koupelně ráno před prací a školou. Ale pod tím vším bublalo něco hlubšího: pocit, že už nejsem doma vítaná. Že jsem najednou cizincem ve vlastním životě.
Jednou v noci jsem slyšela Terezu plakat v koupelně. Chtěla jsem za ní jít, obejmout ji, říct jí, že to zvládneme spolu. Ale místo toho jsem si jen přitáhla peřinu blíž k tělu a snažila se usnout.
Petr byl čím dál víc rozpolcený mezi námi dvěma. Snažil se být dobrým otcem i manželem, ale nakonec nebyl ani jedno. Přestali jsme spolu mluvit o důležitých věcech. Každý večer jsme seděli mlčky u televize nebo každý ve svém koutě s mobilem.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla Terezu s Petrem u stolu. Mluvili spolu tiše, ale když mě zahlédli, oba zmlkli.
„Martino… musíme si promluvit,“ začal Petr znovu tím stejným tónem jako před dvěma měsíci.
Tentokrát jsem ho přerušila já: „Já už to takhle dál nezvládnu.“
Slzy mi stékaly po tvářích ještě dřív, než jsem stačila říct další slovo. „Nemám pocit, že bych tu měla domov. Jsem tu navíc…“
Tereza se na mě podívala poprvé opravdu upřímně: „Já taky.“
V tu chvíli jsem pochopila, že jsme obě oběťmi situace, kterou jsme si nevybraly. Ale zároveň jsem věděla, že já už nemám sílu bojovat za něco, co už dávno není moje.
Začala jsem hledat nový podnájem. Petr byl smutný, ale nebránil mi. Možná i on cítil úlevu – že už nemusí volit mezi námi dvěma.
Když jsem balila poslední tašku, Tereza přišla za mnou do předsíně.
„Promiň,“ řekla tiše.
„Ty taky,“ odpověděla jsem a poprvé ji opravdu objala.
Teď sedím ve svém novém pokoji na Smíchově a přemýšlím: Je možné najít štěstí v rodině, která nikdy nebyla vaše? Nebo je lepší odejít dřív, než vás to úplně zničí? Co byste udělali vy na mém místě?