Dvě garsonky místo společného domova: Příběh o zradě a hledání odvahy

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem na stole uviděla kupní smlouvy. Moje ruce se třásly a v hlavě mi bušilo tisíc otázek. Bylo to jako ledová sprcha – místo našeho vysněného bytu 3+kk v Holešovicích, o kterém jsme spolu mluvili celé měsíce, tu ležely papíry na dvě malé garsonky v paneláku na Proseku.

Petr se na mě díval s tím svým klidným výrazem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. „Lucko, je to rozumnější investice. Když něco přijde, aspoň máme jistotu. A jedna z těch garson je pro mámu, víš přece, že už to sama nezvládá.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „A co já? Co my? Kdy jsi mi to chtěl říct? Nebo jsem měla přijít na návštěvu k tvojí mámě a zjistit, že bydlí ve ‚našem‘ bytě?“

Petr si povzdechl a začal vysvětlovat, že jeho matka, paní Novotná, už nemůže bydlet sama v domě v Kralupech. Prý je to pro všechny nejlepší řešení. Jenže já jsem v tu chvíli slyšela jen to, že moje plány a sny jsou najednou k ničemu.

V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty večery, kdy jsme si s Petrem plánovali budoucnost. Jak budeme mít velký stůl na rodinné večeře, jak si zařídíme pracovnu i dětský pokoj. Jak budu mít konečně místo na své obrazy a on na svou sbírku vinylů. A teď? Dvě malé krabice místo domova.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ ptala jsem se tišeji, skoro šeptem.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Věděl jsem, že bys byla proti. Ale Lucko, já musím myslet i na mámu…“

Ta věta mě bodla do srdce. Vždycky jsem věděla, že jeho matka je pro něj důležitá – ale nikdy jsem si nemyslela, že bude důležitější než já.

Další dny byly jako zlý sen. Petr chodil domů později a já se snažila najít smysl v tom, co se stalo. Volala jsem své nejlepší kamarádce Janě a mezi slzami jí všechno vyprávěla.

„To si snad dělá srandu! Lucko, tohle není normální! Takhle se manžel nechová,“ rozčilovala se Jana do telefonu.

Jenže co teď? Měla jsem pocit, že stojím před zdí. Petr byl přesvědčený o své pravdě a jeho matka už plánovala stěhování do Prahy.

Jednoho večera jsem seděla s paní Novotnou u čaje. „Lucko, vím, že je to pro tebe těžké,“ řekla najednou tiše. „Ale Petr má strach o mě i o vás dva. On nikdy neuměl říkat ne.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že paní Novotná je ta manipulátorka, která tahá za nitky. Ale možná je všechno složitější.

Začala jsem přemýšlet o tom, jak jsme s Petrem poslední roky žili. O tom, jak často jsme řešili jeho rodinu místo té naší. Jak jsme odkládali vlastní plány kvůli tomu, co potřebují ostatní.

Jednou večer jsem už nevydržela a vybuchla: „Petře, já už takhle dál nemůžu! Chci vědět, jestli jsme ještě tým! Jestli máme společné sny, nebo jestli už žijeme jen podle toho, co chce tvoje máma!“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím… Já mám pocit, že musím všechno zachraňovat. Máma je sama… Ty jsi naštvaná… Já už nevím, co dělat.“

Bylo mi ho líto a zároveň jsem byla vzteky bez sebe. Vždycky byl ten hodný kluk od vedle, který všem pomáhá – jenže teď zapomněl na mě.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Dvořákové. První sezení bylo hrozné – oba jsme plakali a hádali se před cizím člověkem. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Ukázalo se, že Petr má pocit viny vůči své matce už od dětství – jeho otec je opustil a on byl jediný chlap v rodině. Já jsem zase měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá pro jeho rodinu.

Terapie nám pomohla pochopit jeden druhého – ale rozhodnutí o bydlení zůstalo viset ve vzduchu jako těžký mrak.

Jednoho dne přišla paní Novotná s návrhem: „Já tu garsonku vezmu jen na přechodnou dobu. Pak ji můžete pronajímat nebo prodat. Ale vy dva potřebujete vlastní prostor.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila naději.

Nakonec jsme si s Petrem sedli nad plány a začali znovu hledat byt pro nás dva – tentokrát spolu. Garsonky zůstaly jako rezerva – pojistka do budoucna.

Náš vztah už nikdy nebude stejný jako dřív – ale možná bude upřímnější.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké říct si o to, co opravdu chceme? A kolik kompromisů ještě zvládne láska unést?