Dvojí život mého manžela: Pravda, která rozbila naši rodinu

„Kde jsi byl včera večer?“ zeptala jsem se tiše, když Petr vešel do kuchyně. Jeho pohled sklouzl k podlaze, ruce se mu třásly, když si naléval kávu. „Měl jsem poradu v práci, protáhlo se to,“ zamumlal. V tu chvíli jsem věděla, že lže. Už několik měsíců jsem cítila, že je něco špatně. Jeho pozdní příchody, tajné zprávy na telefonu, neustálé výmluvy. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak hluboká ta lež je.

Začalo to nenápadně. Jednoho dne jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace v Brně – přitom měl být na služební cestě v Ostravě. Když jsem se ho na to zeptala, rozčílil se a obvinil mě z nedůvěry. „Proč mi nevěříš? Vždyť víš, jak je to v práci hektické!“ Ale já už mu nevěřila. Každý jeho pohyb mi připadal podezřelý.

Jednoho večera jsem se rozhodla sledovat ho. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem seděla v autě před jeho kanceláří na Smíchově. Když vyšel ven, nenastoupil do tramvaje domů, ale nasedl do auta a odjel směrem na Modřany. Jela jsem za ním a sledovala, jak zastavil před panelákem. Z auta vystoupila žena s malým chlapcem – Petr je objal a políbil ženu na tvář. V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Nedokázala jsem dýchat. V hlavě mi vířily otázky: Kdo je ta žena? Je to jen milenka? A co ten kluk? Je to jeho syn? Celou noc jsem nespala. Ráno jsem mu řekla, že musím s dětmi k lékaři a místo toho jsem jela zpátky k tomu domu. Počkala jsem, až žena vyjde ven. Sebrala jsem odvahu a oslovila ji: „Promiňte, jste paní Nováková?“ Žena se na mě překvapeně podívala: „Ano… a vy jste?“

„Jsem Jana Nováková. Myslím, že máme společného manžela.“

Zamrazilo mě, když jsem viděla její výraz – šok, bolest a pak ticho. Pozvala mě dovnitř. Seděly jsme naproti sobě u stolu v malé kuchyni plné dětských hraček. „Petr mi řekl, že je rozvedený,“ zašeptala tiše. „Že jeho bývalá žena žije v Plzni.“

V tu chvíli jsme obě pochopily, jak hluboko nás Petr zradil. Měla jsem chuť křičet, rozbít všechno kolem sebe, ale místo toho jsem jen seděla a plakala. Ta žena – Klára – byla stejně zmatená jako já. Ukázala mi fotky jejich syna Tomáška, který byl Petrův obraz.

Doma jsem se snažila chovat normálně kvůli dětem. Ale každé Petrovo slovo mě bodalo do srdce jako nůž. Jednou večer jsem už nevydržela a všechno mu řekla: „Vím o Kláře. Vím o Tomáškovi. Jak jsi nám to mohl udělat?“ Petr zbledl a začal se vymlouvat: „Chtěl jsem vám oběma dát všechno… Nechtěl jsem nikomu ublížit…“

„Ale ublížil jsi nám všem!“ křičela jsem a děti plakaly za dveřmi.

Následovaly týdny plné hádek, slz a výčitek. Moje máma mi říkala: „Janičko, musíš myslet na děti.“ Ale jak mám myslet na děti, když sama nevím, jak dál? Kamarádka Martina mě objímala a šeptala: „Nejsi v tom sama.“ Ale já se cítila sama jako nikdy předtím.

Petr se snažil omlouvat, nosil květiny, sliboval změnu. Ale já už mu nevěřila ani slovo. Děti byly zmatené – starší dcera Anička se mě ptala: „Mami, proč je táta pořád smutný? Proč spíš sama?“ Nedokázala jsem jí odpovědět.

Jednou večer mi Klára napsala zprávu: „Můžeme se sejít? Potřebuju si s tebou promluvit.“ Sešly jsme se v kavárně na Andělu. Obě jsme byly unavené, vyčerpané a zlomené. „Nevím, co mám dělat,“ řekla Klára tiše. „Miluju ho… ale nemůžu žít ve lži.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem jí.

Začaly jsme si psát častěji. Sdílely jsme bolest i vztek. Zjistily jsme, že Petr žil dvojí život už skoro pět let – střídal nás podle pracovních cest a výmluv. Obě jsme byly jen polovinou jeho světa.

Nakonec jsem se rozhodla odejít. Sbalila jsem děti a odstěhovala se k rodičům do Berouna. Petr prosil o odpuštění, ale já už neměla sílu bojovat za něco, co nikdy nebylo skutečné.

Teď sedím u okna v dětském pokoji a dívám se na spící děti. Přemýšlím o tom, jak snadno může člověk přijít o všechno, čemu věřil. Jak mám znovu věřit lidem? Jak mám začít nový život?

Možná nejsem jediná, kdo zažil takovou zradu. Možná někdo z vás ví, jaké to je žít ve lži a pak hledat sílu začít znovu.

Řekněte mi – dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit? Nebo už navždy zůstane v člověku strach?