Iluze dokonalého partnera: Když pravda bolí víc než samota

„Jak jsi mi to mohl udělat? Jsem těhotná a ty jsi celou dobu žil ve lži!“ křičela jsem na Petra, zatímco mi slzy stékaly po tvářích a ruce se mi třásly tak, že jsem sotva udržela mobil. V kuchyni to vonělo po ranní kávě, ale v tu chvíli mi bylo na zvracení. Petr stál naproti mně, opřený o kuchyňskou linku, a mlčel. Jeho pohled byl prázdný, jako by už dávno odešel někam jinam.

Ještě před měsícem bych přísahala, že mám vedle sebe toho nejlepšího chlapa. Petr byl vždycky pozorný, vtipný, uměl mě rozesmát i v těch nejhorších dnech. Pracoval jako architekt v jedné menší pražské firmě a často domů nosil plány domů, které nikdy nepostaví. Já učila češtinu na základce na Žižkově a večery jsme trávili povídáním o dětech, které jednou budeme mít. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem šťastná. Opravdu šťastná.

Jenže pak přišly první stíny. Petr začal chodit domů později, vymlouval se na práci a já mu věřila. Vždyť přece nikdy nelhal. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jednoho večera jsem ale našla v jeho bundě účtenku z restaurace v Karlíně – večeře pro dva, datum i čas, kdy měl být podle svých slov na poradě. Srdce mi bušilo až v krku. Nechtěla jsem tomu věřit.

„Petře, kdo je Jana?“ zeptala jsem se ho tehdy tiše, když přišel domů. Zbledl a začal koktat něco o kolegyni z práce, která potřebovala poradit s projektem. Ale já už věděla své. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Začala jsem pátrat. Prohlížela jsem jeho zprávy, sledovala jeho pohyby na sociálních sítích. Bylo to ponižující a zároveň nevyhnutelné. Jednoho dne jsem našla zprávy od Jany – byly plné srdíček a plánů na společný víkend v Krkonoších. V tu chvíli se mi udělalo špatně. Seděla jsem na posteli a dívala se na svůj rostoucí břicho. Jak mi to mohl udělat? Jak mohl žít dvojí život?

Když jsem mu to všechno řekla, čekala jsem omluvu, vysvětlení, cokoliv. Místo toho jen mlčel a díval se do země. „Promiň,“ zašeptal nakonec. „Nevím, co na to říct.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsme spolu budovali, byla jen iluze. Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Českém ráji, na večery u televize s miskou popcornu, na jeho sliby o společné budoucnosti. Všechno to byla lež? Nebo aspoň část z toho byla skutečná?

Moje máma mi vždycky říkala: „Nikdy nevěř chlapovi víc než sobě.“ Smála jsem se tomu a říkala si, že Petr je jiný. Teď jsem seděla u ní v kuchyni a brečela jí do klína jako malá holka. „Musíš být silná kvůli miminku,“ hladila mě po vlasech. „Nenech ho zničit ti život.“

Ale jak mám být silná? Každý den chodím do práce s úsměvem na tváři a předstírám, že je všechno v pořádku. Děti ve škole nic netuší, kolegyně se ptají na těhotenství a já jim vyprávím o radostech budoucího mateřství. Večer ale sedím sama v bytě a přemýšlím, jestli mám Petrovi odpustit nebo ho nechat odejít.

Jednou večer mi zavolala Jana. Její hlas byl nervózní a roztřesený: „Promiňte, že volám… Já… já nevěděla, že jste těhotná.“ V tu chvíli jsem pochopila, že ona je stejně obětí jako já. Petr lhal oběma.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že nejsem slabá ani hloupá. Že důvěra není chyba. Že mám právo být šťastná i bez Petra.

Petr se snažil vrátit. Nosil květiny, psal dlouhé omluvné zprávy, prosil mě o druhou šanci. Ale já už nemohla zapomenout na tu bolest a ponížení. Moje kamarádka Lenka mi řekla: „Nejsi povinná odpouštět jen proto, že čekáš dítě.“

Dnes už vím, že život není pohádka a že někdy je lepší být sama než žít ve lži. Čekám holčičku a těším se na ni víc než na cokoliv jiného na světě. Petr může být otcem, ale už nikdy nebude mým partnerem.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Jak dlouho trvá, než člověk znovu začne věřit? A je vůbec možné ještě někdy někomu úplně otevřít srdce?