Jak jsem vychovala dceru, která nikdy nehledá chybu v sobě: Příběh matky a dcery v české realitě

„To je tvoje vina, mami! Kdybys mě nenechala jít na ten gympl, nikdy bych teď nemusela řešit tuhle šílenou maturitu!“ Klářin hlas se rozléhá naším malým bytem na sídlišti v Brně. Je jí sedmnáct a já mám pocit, že už mě dávno přerostla – nejen výškou, ale hlavně svými výčitkami. Sedím u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, a snažím se najít správná slova. Ale v tu chvíli mě napadá jen: „Kláro, každý máme za svůj život odpovědnost.“

„To říkáš pořád! Ale kdybys mě poslouchala, věděla bys, že tohle není moje chyba. Učitelka z matiky mě prostě nemá ráda. A spolužáci? Ti mi závidí, že mám nový mobil. Všechno je proti mně!“

Zavírám oči a v duchu se vracím o patnáct let zpátky. Klára byla vždycky citlivá, vnímavá holčička. Když jí bylo pět, bála se tmy a já s ní každou noc seděla u postýlky, dokud neusnula. Když jí bylo osm, rozplakala se pokaždé, když ji někdo ve škole nepozval na oslavu. Tehdy jsem ji bránila před světem – volala jsem rodičům ostatních dětí, domlouvala učitelkám, aby byly shovívavější. Myslela jsem si, že ji tím chráním. Dnes už vím, že jsem jí tím možná vzala šanci naučit se zvládat zklamání.

Klára teď bouchne dveřmi do svého pokoje. Slyším, jak si pouští hudbu nahlas – zase nějaký ten její melancholický pop. Vzpomínám na své dětství v 80. letech na malém městě. Moji rodiče byli přísní – když jsem něco pokazila, musela jsem to napravit sama. Nikdo mě nelitoval. Chtěla jsem být jiná máma než moje máma. Chtěla jsem být kamarádka, opora, ochránkyně.

Později večer sedíme u večeře – bramborová kaše a řízek, naše rodinná klasika. Manžel Petr je zticha, jako obvykle, když mezi mnou a Klárou visí napětí. „Kláro,“ začnu opatrně, „co kdybychom si zkusily sednout spolu nad tou matikou? Třeba najdeme nějaký způsob…“

„Nechci! Stejně tomu nerozumíš! A kdybys mi koupila doučování jako má Tereza, nemusela bych to řešit s tebou!“

Petr si odkašle: „Kláro, mamka se ti snaží pomoct.“

„Nikdo mi nepomáhá! Všichni mi jenom říkají, co mám dělat!“ vybuchne Klára a utíká zpátky do pokoje.

Po večeři sedím s Petrem v obýváku. „Možná jsme ji moc rozmazlili,“ řekne tiše. „Vždycky jsme jí všechno zařídili…“

„Chtěla jsem pro ni to nejlepší,“ šeptám a cítím slzy v očích.

Další den ráno nacházím na stole lístek: „Jdu ke Kristýně. Nečekej mě na oběd.“ V práci nemůžu myslet na nic jiného než na naši hádku. Kolegyňka Jana si všimne mého zamyšlení: „Aleno, co je s tebou? Zase Klára?“ Přikývnu a vyprávím jí o našich problémech.

„Víš,“ říká Jana, „moje dcera byla stejná. Pořád všechno sváděla na ostatní. Pomohlo nám až to, když jsme jí nechali nést následky vlastních rozhodnutí.“

Odpoledne čekám Kláru doma. Přichází pozdě, tvář má zamračenou. „Mami… dostala jsem pětku z matiky.“

„Mrzí mě to,“ řeknu klidně. „Co s tím chceš dělat?“

„Já? Co bych s tím měla dělat? Učitelka je kráva!“

„Kláro,“ zhluboka se nadechnu, „možná by stálo za to zkusit si přiznat vlastní podíl na věcech, které se ti nedaří.“

„Ty mi vůbec nerozumíš!“ křičí a slzy jí tečou po tváři.

Tentokrát ji nechávám být. Nevolám učitelce, neřeším to za ni. Večer slyším z jejího pokoje tiché vzlyky. Chci tam jít, obejmout ji jako dřív… Ale zůstávám stát za dveřmi.

Dny plynou a napětí mezi námi houstne. Klára je čím dál uzavřenější, doma skoro nemluví. Jednou večer slyším její rozhovor s kamarádkou: „Víš co? Já už fakt nevím, co dělat… Všichni mě jenom kritizujou…“

Začínám si uvědomovat, že chyba není jen v ní – ale i ve mně. Možná jsem ji příliš chránila před světem a teď neumí nést odpovědnost za své chyby.

Jednoho dne přijde domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně do kuchyně a chvíli mlčí.

„Mami… myslíš si o mně, že jsem neschopná?“

„Ne,“ odpovím upřímně. „Myslím si ale, že jsi ještě nikdy nemusela opravdu bojovat sama za sebe.“

Klára sklopí oči: „Já nevím jak…“

Chvíli mlčíme a pak ji vezmu za ruku: „Možná je čas to zkusit.“

Dnes už vím, že cesta k odpovědnosti je dlouhá a bolestivá – pro dítě i pro rodiče. Každý den přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Dá se vůbec napravit to, co jsme roky budovali špatně? A hlavně – jak naučit dítě přijmout vlastní chyby v době, kdy celý svět hledá viníka vždycky někde jinde?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která si klade tyhle otázky… Jak byste to řešili vy?