Je možné, že jsem celý život žila ve lži? – Zpověď ženy z Brna

„To nemyslíš vážně, Petro!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed naší kuchyně v paneláku na Vinohradech, v ruce hrnek s kávou, která mi najednou připadala hořká jako celý můj život. Petr se na mě díval s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs viny a vzdoru.

„Aleno, prosím tě, uklidni se. Není to tak, jak si myslíš,“ snažil se zachránit situaci, ale já už věděla své. Včera večer jsem náhodou zahlédla jeho mobil, když mu přišla zpráva od nějaké Lucie. Nechtěla jsem šmírovat, nikdy jsem to nedělala. Ale tentokrát jsem to udělala. A přečetla jsem si všechno.

Bylo to tam černé na bílém: „Miluju tě, Petře. Kdy zase přijdeš?“ A jeho odpověď: „Brzy, lásko. Jen co Alena pojede za maminkou.“

V tu chvíli mi došlo, že všechno, čemu jsem věřila, bylo jen kulisou. Že naše tiché večery u televize, jeho pozdní návraty z práce a moje snaha být tou nejlepší manželkou byly jen divadlem pro jednoho diváka – mě samotnou.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše. V očích mě pálily slzy, ale nechtěla jsem je pustit ven. Ne před ním.

Petr si povzdechl a posadil se ke stolu. „Půl roku. Ale Aleno… já nevím, co mám dělat. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi! Každý den, kdy jsi mi lhal do očí!“ vykřikla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – jak jsme spolu chodili na procházky do Lužánek, jak jsme si plánovali dovolenou v Jeseníkách, jak jsme spolu mlčeli u večeře a já si myslela, že je to pohodlí dlouholetého vztahu. Teď mi došlo, že to bylo jen prázdno.

Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout na chvíli, kdy se to pokazilo. Kdy jsme přestali být partneři a stali se jen spolubydlícími. Možná už tehdy, když jsme nemohli mít děti a Petr o tom nikdy nechtěl mluvit. Já mlčela taky – vždyť ticho je zlato, říkala mi máma.

„Co teď budeš dělat?“ zeptal se Petr tiše.

Nevěděla jsem. Chtěla jsem utéct, schovat se k mamince do Bystrce a nikdy už ho nevidět. Ale byla jsem dospělá žena, ne malá holka. Musela jsem najít sílu v sobě.

Dny plynuly v mlze. Petr spal na gauči v obýváku a já v ložnici. Vyhýbali jsme se pohledům i slovům. Jen ráno jsme si vyměnili strohé „Dobré ráno“ a večer „Dobrou noc“. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mé změny, ale nikdo se neptal – v Česku se o takových věcech nemluví.

Jednou večer mi zavolala sestra Jana. „Alčo, co se děje? Máš divný hlas.“

Rozbrečela jsem se jí do telefonu. „Petr má jinou…“

Jana přijela hned druhý den s bábovkou a lahví vína. Seděly jsme v kuchyni a ona mě objala. „Víš co? Jsi silnější, než si myslíš. Tohle zvládneš.“

Ale já si nebyla jistá. Co když už neumím být sama? Co když bez Petra nejsem nic?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Špilberku a přemýšlela o svém životě. O tom, jak jsem vždycky všechno dusila v sobě – smutek i vztek. O tom, jak jsem nikdy neřekla Petrovi, co mě trápí.

Jednou večer přišel Petr do ložnice a sedl si ke mně na postel.

„Aleno… promiň mi to všechno. Nevím, proč jsem to udělal. Možná proto, že jsme spolu přestali mluvit…“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době cítila klid.

„Petře, já ti odpustit neumím. Ale možná bych měla odpustit sama sobě, že jsem tak dlouho mlčela.“

Druhý den ráno jsem mu řekla, že chci rozvod. Bolelo to jako čerstvá rána, ale věděla jsem, že je to správné rozhodnutí.

Začala jsem znovu žít – pomalu a opatrně. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v Domě umění a poznala nové lidi. S Janou jsme začaly jezdit na výlety po Moravě a smály jsme se jako za mlada.

Někdy večer sedím sama v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často tiché? Proč radši trpíme v tichosti než abychom řekly nahlas, co nás bolí?

Možná je čas to změnit.

Co myslíte vy? Je lepší mlčet a doufat, nebo bojovat za své štěstí?