Jméno po dědovi, nebo vlastní volba? Rodinná tradice na hraně

„To nemyslíš vážně, Terezo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela její rozhodnutí. Stála v kuchyni, ruce položené na břiše, a v očích měla odhodlání. „Proč bychom měli syna pojmenovat po někom, koho nikdy nepozná?“ zeptala se klidně, ale já cítila, jak mi stoupá krev do hlavy. V naší rodině se jména dědí po generace. Můj otec byl Josef, já jsem pojmenovala svého syna Marek po jeho dědovi z druhé strany, a teď jsem doufala, že pokud bude další chlapec, dostane jméno Josef. Tak to vždycky bylo.

Marek stál mezi námi a tvářil se provinile. „Mami, Tereza má pravdu. Chceme našemu dítěti dát jméno, které se nám oběma líbí.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Vždyť co je rodina bez tradic? Co zůstane z našich kořenů, když je přestaneme zalévat?

Celé týdny jsem chodila jako tělo bez duše. Každý večer jsem si prohlížela staré fotografie – děda Josefa v uniformě, jak drží mého malého Marka v náručí. Vzpomínky na dětství mě bodaly jako jehly. Můj otec byl přísný, ale spravedlivý muž. Vždycky říkal: „Jméno je víc než slovo. Je to odkaz.“ Jak bych mohla dovolit, aby ten odkaz skončil u mě?

Jednou večer jsem seděla s manželem Petrem u televize a nemohla jsem to už vydržet. „Pepo,“ oslovila jsem ho jeho přezdívkou z mládí, „co bys dělal na mém místě?“ Podíval se na mě smutně. „Možná bych si připustil, že svět se mění. Ale chápu tě. Bolí to.“

Další den jsem šla za Markem domů. Tereza byla v práci a já doufala, že si promluvím jen se synem. Seděli jsme u stolu a já začala: „Marečku, víš, že mi na tom opravdu záleží.“ On sklopil oči. „Mami, já vím. Ale Tereza je taky součást rodiny. Chci být dobrý manžel i syn.“

„A co když to bude holčička?“ zeptala jsem se tiše.

„Pak jí dáme jméno po Terezčině babičce,“ odpověděl bez zaváhání.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o jméno. Jde o to, že moje role v rodině se mění. Už nejsem ta, která rozhoduje. Jsem ta, která musí přijmout nové pořádky.

Když přišel den ultrazvuku a Marek mi volal: „Mami, bude to kluk!“, srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň. O týden později mě pozvali na večeři. Tereza byla nervózní a Marek se snažil být diplomatický.

„Chtěli jsme ti říct,“ začala Tereza opatrně, „že jsme vybrali jméno Matyáš.“

Zamrazilo mě. Matyáš? To jméno v naší rodině nikdy nebylo! Cítila jsem slzy v očích.

„Mami,“ řekl Marek tiše, „ale druhé jméno bude Josef.“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám být šťastná nebo zklamaná. Byla to úlitba tradici? Nebo kompromis, který znamená konec toho, co jsem celý život budovala?

Týdny plynuly a já se snažila najít smíření. Když se Matyáš Josef narodil a poprvé jsem ho držela v náručí, pochopila jsem jednu věc: láska k dítěti není o jménu. Je o tom, jak ho přijmeme do rodiny.

Ale někdy v noci přemýšlím: Co když jednou Matyáš zapomene na svého pradědečka? Co když naše tradice opravdu skončí? Nebo je čas začít psát nové příběhy?

Možná je to otázka pro vás: Máme lpět na tradicích za každou cenu? Nebo máme dát přednost štěstí našich dětí a jejich vlastním volbám?