„Jsem jen služka v jejich domě?“: Příběh o tchyni, která mi vzala domov

„To je neuvěřitelné, že máš vůbec kde bydlet, Lucie. Měla bys být vděčná, že máš co uklízet,“ zaslechla jsem z kuchyně hlas své tchyně, paní Novotné. Stála jsem za rohem a v ruce držela koš s prádlem. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Už několik měsíců žijeme s manželem Petrem a našimi dvěma dětmi v domě jeho matky na okraji Plzně. Když jsme se sem stěhovali po tom, co Petr přišel o práci a já byla na mateřské, věřila jsem, že to bude jen dočasné řešení. Jenže čas běžel a paní Novotná si zvykla na to, že jsem tu vždycky já – připravená uvařit, uklidit, postarat se o děti i o ni.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale jeho hlas byl nejistý. „Lucie toho dělá fakt hodně.“

„No právě! Dělá to pro sebe! Kdyby nebyla tady, musela by si platit nájem někde jinde. Tady má všechno zadarmo,“ odsekla tchyně a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Ale tady jsem byla jen někdo navíc – služka, která má být vděčná za každý den pod jejich střechou.

Večer jsem seděla na posteli a dívala se na spící děti. Malý Honzík měl ještě na tváři šmouhu od večeře a Anička pevně svírala plyšového medvěda. Petr přišel do ložnice a sedl si vedle mě.

„Slyšela jsi to dneska?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Připadám si tu jako cizí člověk, Petře. Jako bych byla jenom na obtíž.“

Petr mě objal, ale jeho objetí bylo slabé. „Maminka je prostě taková… Ona to nemyslí zle.“

Ale já věděla své. Každý den mi dávala najevo, že tu nejsem doma. Ráno mi podstrčila seznam úkolů: „Lucie, dneska bys mohla umýt okna a vyžehlit prádlo. A nezapomeň na zahradu – ty záhony potřebují vyplet.“

Když jsem si dovolila říct, že bych ráda vzala děti na hřiště nebo na procházku do parku, jen protočila oči: „To bys radši měla něco dělat doma! Děti mají dost prostoru tady.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, protože jsem se styděla přiznat, jak žijeme. Moje maminka mi jednou po telefonu řekla: „Luci, musíš si stát za svým. Nenech se využívat.“ Ale jak? Když Petr vždycky stojí za svou matkou?

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni – já, Petr, děti i paní Novotná. Najednou začala mluvit o tom, jak by bylo nejlepší, kdybychom měli další dítě až „až bude Lucie schopná zvládnout domácnost bez neustálých stížností“. Petr mlčel. Já měla chuť křičet.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „myslím, že toho zvládám dost.“

„Ale Lucie,“ usmála se sladce, „ty jsi nikdy neměla vlastní dům. Nevíš, co to obnáší.“

V tu chvíli jsem vstala od stolu a šla do koupelny. Zavřela jsem se tam a rozplakala se. Připadala jsem si jako malá holka, která nemá kam utéct.

Další dny byly jako zlý sen. Tchyně začala dělat drobné naschvály – schovávala mi klíče od sklepa, přestala mi nechávat místo v lednici na moje věci a jednou dokonce vyhodila koláč, který jsem upekla pro děti: „Byl moc sladký.“

Petr byl čím dál víc v práci – našel si konečně novou pozici ve skladu a domů chodil unavený. Když jsem mu chtěla říct o dalších problémech s jeho matkou, jen mávl rukou: „Luci, prosím tě… Neřeš to pořád.“

Jednoho dne přišla moje kamarádka Jana nečekaně na návštěvu. Viděla mě u plotny s dítětem na ruce a druhým za nohu.

„Luci! Co to děláš? Ty jsi tu úplně sama na všechno?“

Rozbrečela jsem se jí na rameni. Jana mě pohladila po vlasech: „Musíš něco změnit. Tohle není život.“

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli mám vůbec sílu odejít. Kam bych šla? S dvěma dětmi? A co Petr? Miluju ho… Ale on mě nechává v tomhle pekle samotnou.

Jednou večer jsem slyšela rozhovor mezi Petrem a jeho matkou:

„Petře, Lucie je líná. Jenom si stěžuje a nic pořádně neudělá.“

„Mami… Prosím tě…“

„Ne! Já už toho mám dost! Buď si najdete vlastní bydlení, nebo ať Lucie začne pořádně makat!“

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Druhý den ráno jsem sbalila dětem pár věcí a odešla k Janě.

Petr mi volal až večer: „Luci… Kam jste šli?“

„Pryč od tvé matky,“ odpověděla jsem pevným hlasem.

Dnes jsme už měsíc u Jany. Petr za námi chodí a snaží se najít řešení. Tchyně mi poslala SMS: „Doufám, že jsi teď spokojená.“

Nevím, co bude dál. Ale poprvé po dlouhé době se cítím svobodněji.

Někdy večer přemýšlím: Je lepší být sama s dětmi než služkou ve vlastní rodině? Proč je tak těžké najít pochopení tam, kde by mělo být nejvíc lásky?